Jak se rodí anděl

Nedokončená sága o jedné soše


Dnes je jiná doba a řekla bych, že málokdo si nechává dělat u sochaře na zakázku velké umělecké dílo.
A protože mám možnost být u zrodu takové sochy z té největší blízkosti, ráda se podělím o své krásné zážitky.

Začalo to tím, že u nás zemřel náhle a nečekaně, uprostřed rozdělaných projektů, farář. Teprve pětapadesátiletý, charizmatický, nesmírně oblíbený člověk, za nímž stála spousta práce. Svou nezměrnou energii vložil do  vybudování centra pro děti z narušených a problematických rodin, které jim pomáhalo začlenit se do normálního života a neskončit na ulici. Při veškerém svém vytížení byl vždycky ochoten naslouchat a pomoci každému, kdo ho o to požádal.

Na jeho pohřeb se sjely stovky lidí z farností, kde během svého života působil a kde nechal nezapomenutelnou stopu své duchovní práce.
Řekla bych, že takovou akci naše vesnička ještě nezažila, otec Jan byl opravdu nevšední osobnost.
Rodinu moc neměl, náklady si musela vzít  na starost obec a všichni truchlící to velmi kladně vnímali a situace, které následně vznikla byla velmi spontánní.
Lidé z daleka i blízka volali, ptali se na hrob a nabízeli peníze na zhotovení důstojného náhrobku.
Během pár měsíců se vybralo neskutečných téměř 200 tisíc korun a bylo nutné rozhodnout, co s nimi.
Oslovili jsme jednu místní sochařku a dohodli se s ní, že udělá návrh nějaké sošky na farářův hrob a zároveň s tím se konečně vyřeší jedna stará bolest - vytvoření pietního místa pro kněze, kteří u nás působili v minulosti a jsou pohřbeni jinde nebo nikdo neví kde.
Bohužel, po půlroce jednání se sochařkou, tato naprosto zklamala veškerá očekávání dodáním divného pseudokubistického kusu hlíny s náznakem jakéhosi rubáše a svatozáře. Naštěstí zatím pouze v měřítku 1:10 a obec tohle zklamání stálo "jen" 10 tisíc.
Horší byl ten ztracený půlrok, dárci peněz začínali být nervózní, že se nic neděje a co je s jejich penězi, a my museli začít zase od začátku a hledat opravdového umělce a ne pančelku ze ZUŠ.

Jako dar z nebes přiletěl tip na jednoho šikovného restaurátora a sochaře, který bez průtahů dodal téměř obratem náčrtek svojí představy a všem se to tak líbilo, že sepsání smlouvy bylo dílem pár dnů.
To bylo před rokem.
Termín zhotovení byl asi půl roku, instalace sochy se měla uskutečnit zároveň s vysvěcením kněžského hrobu, veliké to události pro celou farnost.
Bohužel, celá sláva se nakonec musela obejít bez sochy, nestíhalo se. Nepomohly ani nápadně nenápadné narážky na jeden bod smlouvy o dílo, kde byla uvedena výška penále za nedodržení termínu. Vytrhni si z dlaně chlup, když tam žádný není!
Co je nám platné penále, když potřebujeme sochu.
Nepříjemností kolem toho bylo dost, ale pak jsme museli přestat tlačit na pilu, do věci zasáhla vis major a pan sochař onemocněl.

Dnes už vím, že na umělce se nesmí tlačit a že on při své tvorbě potřebuje čas jako nikdo jiný.
Je březen a my byli pozváni do jeho ateliéru v tom nejhistoričtějším srdci Olomouce a bylo to jako vstup do jiného světa. Jednoduchá místnost a v ní nic jiného než nadživotně veliký nádherný anděl zhotovený zatím z hlíny, čekající na naše vyjádření.
Překrásné elegantní linie, křídla, ač z těžké hlíny, působila lehoučce a měkce, jemně modelované mužské ruce v kontrastu se žensky útlým tělem nesmírně vyvážené mužské a ženské rysy, vždyť anděl je bezpohlavní bytost a přesto působí tak věrohodně. Jak dokážou něčí ruce vtisknout do pětiset kilogramů hlíny tolik života a zdání pohybu, když anděl jen klidně stojí a dívá  se a přesto nepůsobí staticky. Byla jsem okouzlená a naprosto jasně jsem viděla, že se vyplatilo počkat.

Skica

                                                      

(omlouvám se za kvalitu snímků, v ateliéru bylo velmi prašno a šero)

Sochu ještě čeká dlouhá cesta, než bude zdobit náš hřbitov.
Musí se na základní hliněný model udělat forma, v ní se zhotoví sádrový odlitek a ten teprve poslouží jako vzor pro přenesení všech linií do pískovce.
I výběr správného pískovce by zde vydal na jeden odstavec, já se jen omezím na to, že královodvorský pískovec byl shledán příliš tvrdým a tudíž nevhodným a vybírat ten vhodný kámen nakonec pojedou znalci do Polska.
Ideální představa je socha z jednoho kusu kamene, ale od toho je příroda přírodou, že ani ten největší odborník při pohledu na kvádr nepozná, zda se na některém tvarově choulostivém místě neobjeví nějaká žilka či prasklinka, která změní plány sochaře.
Hotový anděl bude mít kolem osmiset kilogramů a tak i jeho správné uložení u náhrobku bude náročné a zodpovědné.
Ale já už tomu po dnešku vidím dobrý konec.

P.S. Nikdy si neberte sebou do sochařského ateliéru osmnáctiměsíčního zbojníka, který drží v ruce na schodech nalezené malé ostré kladívko.

----------------------------------------
20.3.2013

Tenhle text se váže někdy k únoru 2009. Hodně mi pomohla ta poslední zmínka o 18 měsíčním zbojníkovi :)

Přeskočím v čase do současnosti.

Nebudu napínat, socha stále není!!!

Poslední termín, který se všichni zúčastnění zavázali dodržet bylo září 2012, kdy se konala mše k nedožitým šedesátým narozeninám otce Jana.
Už v srpnu bylo jasné, že ani toto datum nebude konečné, reálné hrozby totálního ekonomického zničení sochaře i jeho společníka (smlouvy jsou sepsány opravdu dobře) se úplně minuly účinkem, vybrané zálohy za neodevzdanou práci ve výší mnoha set tisíc korun jakoby nic neznamenaly.

Věřící jsou nesmírně zklamaní, všichni kolem naštvaní (eufemismus) a slovo "Anděl" se nesmí vůbec vyslovit.

... pokračování někdy příště...