Rozloučení

...nevím jak...
Čas hrozně rychle utíká a ani si kolikrát neuvědomuji, jak dlouho už s některými lidmi spolupracuji, jak se z nás za ty roky stali téměř přátelé, i když si třeba stále vykáme.
Když mě moje švadlena poprosila, zda bych neporadila jejímu příteli s rozjezdem podnikání, kývla jsem a netušila, že do svého života pouštím důležitého člověka.
Pan bývalý ředitel byl vždy jen "zaměstnanec" teď najednou chtěl začít podnikat, protože chtěl být úplně svým pánem. V tom jsem mu hodně rozuměla.
Výběr jeho podnikatelských činností byl ovšem velmi nerozumný, ale na má varování nedal a pustil se do utrácení naspořených peněz. Jediné, co mu trochu vynášelo, byla malá benzínka na kopci na staré výpadovce, kam jsem za ním moc ráda jezdila. Vždycky jsem si sedli ven, koukali do kraje, on mi povídal bizarní příběhy, které zažíval s se svými zaměstnanci, co obsluhovali pumpu, donekonečna jsme dokázali klábosit o autech a vzájemně se štychovali, kdo si pořídí vysněné Volvo XC 90 (tedy, já raději XC70, není tak velké a přijde mi elegantnější).
Pak o benzínku dost pitomě přišel, takže pronajal svůj dům, odstěhoval se do velkoměsta, tam si našel jinou přítelkyni než mou paní švadlenu (taky dva Lvi spolu - kdo to kdy viděl, aby to vydrželo), koupil si silnou motorku, jezdil hodně na inlajnech, podnikání šlo od deseti k pěti a až mu došly prachy, začal zase někde ředitelovat.
Ještěže jsou ti kamarádi.
Pak se mi načas ztratil z očí, občas zavolal, ale moc jsme se nevídali.
Jednou jsme se nečekaně potkali, já s kočárem, on v šoku, že ani nevěděl, že mám nový přírůstek do rodiny, smál se mi, že je to místo toho volva (moc se nespletl) a že mi to moc sluší.
Je to tak tři roky, co potřeboval jen radu, jak zdanit ty nájmy z baráku, práce na 10 minut. Přitom najednou dotáhl ze sklepa červené plastové saně, že prý pro Matýska, on už má dceru velkou a sáně tam jen překážejí.
Hodil mi sáňky do auta, já jsem je moc nechtěla, měli jsme nové dřevěné, ale bylo mi hloupé je odmítat, tak jsem si je odvezla. Asi za rok volal zas, že se k němu musím stavit, že měl v baráku kontrolu z finančáku, nejspíše na udání a co má dělat.
Mrkla jsem na doklady, prošla smlouvy, zjistila, že má všechno v pořádku, že se nemusí ničeho bát. Byl takový horký letní den, dali jsem si džus s ledem, já měla na sobě tričko s velikým výstřihem a neštěstí bylo na světě. Najednou po mě vyjel, přešel na tykání, bylo to tak nečekané, že než jsem se nadála, ležela jsem na gauči a on na mně.
Ne, ne, tohle určitě nechci, ani s takhle atraktivním a charismatickým chlapem jako je on, pokazilo by se nám úplně všechno a já navíc byla zamilovaná úplně někde jinde, ne, takhle to nefunguje.
Vylétla jsem z pohovky zpět do křesla, urovnala oblečení a velmi komisně jsme dokončili práci a já byla do pěti minut zpátky na ulici.
Rozloučili jsme se normálně, jako by se nic nestalo, vlastně ono se opravdu nic nestalo.
Byl to jen okamžik, nemá cenu z toho dělat vědu, jedeme dál.
Další rok se neozval, občas jsem projela kolem jeho domu, ale auto tam nikdy nestálo.
Copak se s ním asi stalo, kam ho život zavál? Napadlo mě kolikrát, když jsem někomu volala a na mobilu mi v kontaktech přejelo jeho jméno přes displej.
Když jsem se stěhovala od exmanžela, ty červené saně jsem si vzala, šoupla je v paneláku do sklepa a včera přišel jejich čas.
Konečně napadl sníh a všechny sídlištní děti se vrhly na kopeček, který vznikl kdysi při stavbě sídliště, asi ze skrývky a pak už se to nikomu nechtělo odvážet a stal se z toho "zajímavý terénní prvek v městské rovinaté zástavbě".
Vzala jsem ze sklepa červené sáňky a šli jsme tam řádit také.
Zase jsem si vzpomněla na pana ředitele, jak se asi má a do toho mi zvoní telefon.
Á, paní švadlena, co může chtít?
Popřály jsme si do nového roku a jestli se prý pamatuji na toho jejího přítele, tak ať si sednu, protože se budu moc divit.
Pročpak?
Zemřel..... je po smrti, rakovina.

Nechápu, vždyť zrovna vezu Matýska na těch saních od něj, vždyť mám u sebe ještě nějaké jeho papíry, vždyť jsme se nerozloučili...

Je mi to tak líto... už se nikdy neuvidíme...

A až budu mít to volvo, nebudu ho mít komu přijet ukázat.

Sakra.

Pořád tomu s Alex nemůžeme uvěřit...