Přelomové texty II.

Hypnóza


Dostala jsem do mailu pár dotazů, jak vlastně probíhala ta hypnóza  a zda to není něco takového, že by člověk dělal i to, co nechce.
Jasně, známe to z filmů a knížek všichni. Konkrétní příklad nechť si dosadí každý sám, já se s tím setkala naposledy u Douglase Adamse v Holistické detektivní kanceláři Dirka Gentlyho. :-)

Mgr. se nejprve zeptala, jestli hypnózu chci.
"Ano," vždycky jsem to chtěla zkusit, zvědavost byla veliká.
Pak mě usadila na svou kancelářskou židli, trochu jsme ji musely ponastavovat, abych měla nohy pohodlně na zemi a dobře se mi sedělo a nic fyzického mě nerušilo.
Začala klidným tichým hlasem počítat od jedné do dvaceti a dodala, že s každým přibývajícím číslem budu upadat do hlubšího a hlubšího spánku a každé auto, jehož zvuk k nám pronikne z nedaleké hlavní cesty mě bude též uspávat.
Ochotně jsem tu hru hrála, oči zavřené, ale stále jsem měla pocit, že bdím.
Pak už se Mgr. začala bavit s mým podvědomím (nebo s kým vlastně). Nejprve si dohodla formu komunikace a zeptala se ho, jak jí bude odpovídat na otázky ANO. Nic se nedělo a mně to bylo hloupé, že se nic neděje, tak jsem lehce pohnula rukou.
Pak se zeptala, jak jí bude odpovídat NE a já trdlo jsem opět pohnula rukou trochu jinak.
Dostalo se mi vlídného napomenutí, že nemám hýbat rukama, že podvědomí už jí odpovědělo.
Tý jo!
Tak jsem se tedy rozplácla v  židli a ať si ti dva, Mgr. a moje podvědomí, povídají co chtějí, mně je to jedno.
Slyšela jsem různé otázky, na které se vždy dalo odpovědět ano/ne a tak postupně ze mě Mgr. vytahovala různé staré bolístky, navozovala pocity vypořádání, postupovala chronologicky.
Pak mě začala probouzet, to šlo snadno a rychle, bylo to jako probudit se po odpoledním šlofíku.
Bůhví, zda jsem na chvíli i neusnula doopravdy, protože hodiny skočily o 50 minut a já měla dojem, že jsem byla ponořená do spánku maximálně čtvrt hodiny.
Mgr. se ptala, jak se cítím, já se cítila dobře, ale co mě zajímalo úplně nejvíc, bylo to, jak vlastně moje tělo odpovídalo na její otázky.
Nádechy. U ANO hlubokými, u NE jen mělkými, sotva znatelnými nádechy.
Tím skončila první hypnóza a pak jich následovalo ještě několik, vždy s odstraněním nějakých bloků, na kterých jsme se domluvily ještě v bdělém stavu.
Během jedné terapie jsem měla já pocit, že už je hotovo, Mgr. to ještě zkonzultovala s mým podvědomím, jestli i ono si myslí, že už není potřeba nic napravovat a pak mě přivedla do stavu, kdy jsem uvnitř sebe "viděla" krásné bílé světlo, bylo jasné a cítila jsem  ohromný pocit pohody a harmonie. Stejné pocity bych prý měla cítit i tehdy, když se mi něco povede dobře zvládnout.
To s tím světlem pak zkoušela ještě vícekrát, ale už ten pocit nebyl tak jiskřivý a překvapující, ono poprvé je asi opravdu jen jednou.
Pak mě označila za schopnou rvát se s přicházejícími situacemi sama a vypustila mě zpátky do surového světa reality, kde pomocnou ruku nacházíme výhradně na konci svého ramene.
Samozřejmě se slibem, že kdyby něco, mám se ozvat.
Zatím jsem se neozvala, bojuji statečně, jen ty meditace, kdy se mi má zjevit oslňující vševyplňující bílé světlo mi jdou tak na 30 procent. Jednak to trénuji lajdácky a když se do toho dám, maximum, co ze sebe dokážu vytáhnout je taková mrňavá blikající žárovka.
Ale hurá za žárovku, protože předtím tam byla tma.