Na výletě

O tom, jak stavebníci nejezdí na dovolenou  a jak dopadnou, když jim nevyjde Malá Fatra.


Před námi čtyři dny volna, krásné počasí a Matýsek naložený v bazénu u chůvy. Výchozí situace pro cokoliv.
Okamžitě se mi rozjely představy, co všechno by se dalo udělat a zažít.
Ovšem náhle osiřelá matka téměř pětiletého dítěte má asi jiné touhy než ostatní množina obyvatel. Moje přání byla jednoduchá, přímočará a vlastně i lehce realizovatelná.
...USNOUT na koupališti ve stínu u knížky...
...zahrát si NERUŠENĚ bedminton až do úplného zničení sebe nebo soupeře...
...posedět V KLIDU v restaurační zahrádce...
...přeplavat rybník...
...počíst si na internetu VE DNE...

Takže žádné lelkování, s chutí do toho.

Pokusím se vybrat z toho kaleidoskopu událostí to nejpodstatnější.

Hodně mi o pokazil nečekaný příliv práce ve středu odpoledne. Abych si nekazila ty volné dny myšlením na povinnosti, podařilo se mi shrnout celou akci ještě týž den (to je pokrok,co?!), i za cenu toho, že jsem se mohla odjet za Kapitánem až kolem osmé večer. Tou dobou už byl i on slaměným otcem, takže jsme trávili poměrně vzácný večer "bez děcek."
Neobvyklé, mohu říci.
Poslední dobou jsme si všichni hodně zvykli hrát po večerech deskové hry nebo si jen tak povídat a najednou jsme byli sami a tudíž je všechno dovoleno a to nás tak zaskočilo, že jsme si s tím skoro nevěděli rady.
Museli jsem se na tento stav trochu aklimatizovat a to nám šlo nejlépe na procházce do úúúplně nového parku u Bečvy.
Několik měsíců bylo území parku uzavřené, děly se tam mohutné zemní a zahradnické úpravy a teprve tento týden zahlásili hotovo a parkomilná veřejnost mohla ochutnat posezení na lavičkách s výhledem přímo na řeku, povalování na krásně huňatém trávníku nebo se kochat u fontánky.

Jak se postupně stmívalo, park se zaplňoval, nakonec to vypadalo, že jsme divní, když sedíme na lavičce bez piva a cigárka a pouze v počtu dva. No nic, nechali jsme park mladým, když nám ve 22:00 vypnuli vodotrysk a příjemné zregenerovaní se vrátili domů.
Taková večerní procházka je též poněkud vzácnost, tak jsme se domluvili, že zítra si koupíme Lemona a jdem zas.

To se samozřejmě nepovedlo, jako většina akcí, co se domluví dopředu, protože jsme v tu chvíli ještě netušili, že již následující den zrána budeme ještě před svačinou na šrot, ale to je dlouhá historie, kterou si dovolím přeskočit.
Pouze bych podotkla, že snídat pivo se slivovicí se sousedem, který již třetí den slaví padesátiny, není dobrý nápad.

...dodělat věci, které už dlouho hrnu před sebou... byl také jeden z bodů tohoto nenadálého volna.
Povedlo se! S pomocí Kapitána jsem se přestěhovala ze starého noťasu do nového, což byla akce, která na své uskutečnění čekala neuvěřitelných 18 měsíců. Normálně by člověk dvakrát porodil, ale měla jsem kolem toho tak složitou logistiku, že zatímco já svému novému noťasu říkám Nový, úplně stejnému modelu říká naše kamarádka Starý, protože ho má už víc, jak rok a půl.
Hurá! Jsem za to moc ráda, se mnou do Nového šly i všechny obrázky, dokumenty, ovladače na několik prehistorických tiskáren, které musím při práci používat a hlavně všechny pracovní programy, včetně jejich starších verzí, neboť se stále nořím do uplynulých let, potřebuji k práci i hodně stará data. To bylo to nejsložitější, proč jsem stěhování odkládala, myslela jsem, že to bude daleko horší, ale Kapitán překvapil elegancí a jednoduchostí s jakou celý balík přehodil z jednoho soustruhu do druhého.
Do noci jsem pak čistila, rovnala, házela do koše, skládala do složek, škoda, že to nebylo v obýváku nikde vidět. A když už jsme se tak hrabali v letech minulých, pouštěla jsem Kapitánovi hudbu, která mě v té době doprovázela a myslím, že ho to i trochu překvapilo. Naštěstí si metal také občas poslechne, takže neutrpěl žádnou újmu.

Nejdůležitější úkol splněn a mohlo se vyrazit na výlet. Do poslední chvíle nebylo jasno, zda se vydáme na západ nebo na východ, ani nedokážu přesně říci, na základě čeho jsme se nakonec rozhodli. Každopádně jsme po sbalení stanu, spacáků a karimatek vyrazili na západ, navštívit tu naši definitivně novopečenou Pardubačku a užít si koupání v pískových lomech. Vlasně jaképak lomy, když se jedná o písek. Jednoduše zatopené těžební jámy, které sebou nesou výhodu čisté vody a písčitých břehů. Už jsem se moc těšila.
 
Pátek 16:00
První zastávka u Alex, vezli jsem jí z domu nějaké nezbytnosti a taky pár řízečků, jako správní "táta a máma z Moravy."
Novým bytečkem jsme byli unešeni, jak jeho polohou, tak tím, jak si tady mladí mákli a s jakým vkusem a šikovností ho zvládli zařídit. Jistě, že ještě není vše hotovo, zbývá dodělat hromada detailů, i kuchyň na míru se ještě vyrábí, proto ani fotografování není v tuto chvíli dovoleno.
Bez kuchyně musí kuchařka zapojit hodně moc fantzii, aby zvládla uvařit jen za pomoci rychlovarné konvice, ovšem Alex se to daří, v tom vedru byla stejně nejlepší vychlazená sangria s nakrájenou nektarinkou.
Ledničku naštěstí už má.
Dvě hodiny utekly jako voda, loučíme se, Alex jde na noční a my frčíme najít nějaký kemp u písáku, chceme to zkusit v Mělicích.

Mělice nás vyděsily.
Miliary lidí, o něco menší počet aut zaparkovaných úplně všude, neuchopitelný systém soukromých pozemků a různě vykolíkovaných území, stany fiknuté na divoko v lese, chvíli se v tom snažíme vyznat, ale pak zbaběle ujedeme, další možnost starý dobrý rybník Buňkov v nedalekých Břehách.
Břehy nezkalamaly, zůstáváme zde, před blížící se bouřkou stíháme koupel, postavení stanu i partii bedmintonu, pak znovu koupel a obhlídku kempu. Bouřka se přihnala pořádná, z romantické večeře před stanem musíme slevit a dlabeme řízky v autě.
Do toho volá zděšená Alex, ať se okamžitě vrátíme do Pardubic, že nám dá klíče od bytu a musíme spát u ní, protože má o nás strach. Dělali jsme hrdiny, ale po pravdě řečeno, nic moc pocit to není, když ležíme ve stanu a nad námi prudký vítr ohýbá letité borovice do pravého úhlu. Nakonec se bouřka uklidnila, nikam se nevracíme, ležíme ve stanu, doléhají k nám hovory od sousedů z různých stran, které se snažíme neposlouchat, ale moc to nejde. Jak noc postupuje a hladinky ve flaškách klesají, hovory se mění v řev, který pak následně utichá, vystřídán pěním ptáků a rozedníváním. Probouzí nás ranní chlad a chuť oplatit opilcům jejich řev zase teď ráno. Jenže zatímco jim nikdo nic v noci neřekne, někomu, kdo by začal v kempu řvát v šest ráno by minimálně 10 lidí přišlo dát nakládačku. Takže se spořádaně a tiše jdeme osprchovat a koupit si v místním kiosku 2 pletýnky, 2 medy a 2 máslíčka.
Než jsme pojedli a následně si očistili ruce, nohy a oděv od medu, otevřeli nám restauraci, kde jsme mohli při kávě probrat plán dne, nastudovat připravené kešky a užívat si krásného rána.

Alex po noční za námi přijela vlakem do Přelouče, města, kde jsem vyrostla a kam už nemám za kým jezdit.

Ještě než jsme se vydali do Přelouče, stihli jsem se podívat na jednu zajímavou technickou památku.

Čas okolo poledne jsem strávili poznáváním Přelouče, trochu jsem dělala průvodce já, trochu jsme se nechali vodit od tvůrce kešky Přelouč křížem krážem.

 Dostali jsme se na místa, která jsem ani já neznala, indicie jsme nasbírali všechny, dobře spočítali souřadnice a zajeli si pro poklad na místo s krásným výhledem. Jenže nás dostihl hlad, mladé kukuřičné klásky získané polním pychem to nevytrhly a tak jsme to vzali do Semína, do hospody Na Haldě, kde nás nakrmili a navíc nám poradili i další velmi příjemné místo na koupání, opět písák v borovicovém lese, útulně malý, s přívětivým počtem lidí. Sem bych se chtěla toto léto ještě vrátit i s malým Matýskem. Místo pro děti jako stvořené!
Za to jsme Na Haldě i povečeřeli, jejich masa z grilu nemají široko daleko konkurenci.

Zjistili jsme, že i v té nejmenší vesničce se najde místo pro knihovnu, což mě velmi potěšilo.

Kolem Opatovického kanálu jsme to pak vzali do Bohdanče, odlovili kešku u dančí obory a jeli k Alex na byt, kde jsem usnuli utahaní jako nemluvňata. Jediný, kdo byl ještě svěží, byla Alex, která vyrazila do letního kina. Na osobu, co ještě nespala po noční směně dost dobrý výkon.
Neděle v lese.
Lesy kolem Zdechovic jsem krásné, rostou v nich spousty hub a chodí se tam po mechu. Jednoduše nírvána. Pro člověka unaveného městem je to oáza, díky za ni!

Civilizace za rohem (vyfocení toho pohledu nešlo odolat), ale první mechový palouček okamžitě umožní zapomenout na všechny starosti a když po dvou hodinách vylézáme z lesa, pusy fialové od borůvek, je mi skvěle. Že tu někde mělo být schovaných 7 pokladů a nenašli jsme ani jeden mi vůbec nevadí, zmatená GPSka je muška proti tomu, jak hebký byl mech, po kterém jsme chodili.
Koupání už nestíháme, neděle je dnem vyzvednutí Matýska od chůvy, už se mi docela stýská. Ještě rychlý oběd z vlastních zásob v Přelouči u rybníčku, vrátit Alex domů a tradá zpět na Moravu. Cestou domů spřádáme plány, jak se sem ještě jednou toto léto pokusíme dostat, třeba to vyjde.

Jediné, co se mi z mých plánů nesplnilo, bylo "USNOUT na koupališti ve stínu u knížky".
Jenže kdo by spal, když se dá dělat tolik bezvadných věcí!