Nahoru na horu

... na Lysou

To sobotní ráno vtrhlo do pokoje otevřeným oknem jaro, podívalo se na mě, vztáhlo ruku, baflo mě pod krkem a vtáhlo mě bez milosti přímo do svého lůna, do přírody nejpřírodovatější, do Beskyd!
Ano, bylo to náhlé a překotné, v jednu chvíli jsem to mocné volání ucítila a v následující půlhodině už jsme seděli s mrňouskem v autě a ujížděli za hlasem srdce.
Ještě na odbočce u Příbora mi letělo hlavou, zda mám vše potřebné pro mimčo, až se za mnou zavře les, už nikde nic nekoupím. Ale snad jsme vzali vše, já nepotřebuji kromě pár peněz nic a všechny ostatní čajíky, dudlíky, mlíčka, plenky, chrastítka jely v naší "montážní brašně," jak označuji tu velkou tašku, co sebou vláčí každá matka, mnohdy zbytečně, jen po vlastní pocit, že se může přihodit cokoliv.
Další řádky by se mohly jmenovat "Jak chtěl jít chaotik na Lysou horu a nevěděl kudy."
Vede tam cest několik, jen jedna jediná je však vhodná pro kočárek a nebýt přítele na telefonu, tak tam kličkuji, mezi těmi kopci, ještě teď.
Záchytná rozšířená krajnice pro deset vozů vlídně přijala naše POLOauto, evidentně ještě nezačala sezóna, což je skvělé, nesnáším davy a v lese už teprve ne.
Silně jsem podcenila hodiny příští a vzala si z auta všechno možné s myšlenkou "kočár to uveze", jenže mi nedošlo, že ten, kdo ho bude tlačit budu já, jenom já a nikdo jiný.
První vkročení do lesa se odehrálo 12:59 a uvádím ten čas úmyslně, neboť to bude následně ještě důležité.
Bylo to fajn, pozvolné stoupání, krásná asfaltka, údaj Lysá hora 8,5km se mi zdál optimální, vždyť co je to 8,5km příjemné procházky!
Ach jaký omyl!
Ušli jsme pár kroků, kočár těžknul, dítě začalo plakat, z auta vyspané, chtělo výrazně akčnější zábavu, než být pohozené v kočárku a koukat na šišky.
Kdybychom na sebe alespoň viděli, mohli jsme  dělat blbosti, ale takhle dítko utichalo jen tehdy, když jsem zastavila a postavila se před něj a něco mu povídala. Jak jsem se zapřáhla zpět dozadu k rukojeti, kolovrátek zase začal hulákat.
Bylo to pro mě stresující, ale říkala jsem si, že třeba usne...
Neusnul.
Na první mýtince z kočárku dolů, nechala jsem ho šotořit po krásné travičce, Štěpánek spokojeně požvykoval jehličí, ale čas letěl. Půlhodina pryč jako nic a my trčeli někde úplně na začátku.
To by nešlo.
Zpět do kočárku, lahvičku s čajem do ruky a hurá honem dál, dokud je v klidu.
Náklad byl po chvíli natolik těžký, že jsem začala přemýšlet, co začnu odhazovat. Probrala jsem v duchu jednu věc po druhé, všechny možnosti zamítla a jako soumar vystupovala pozvolna výš a výš.
Po dvou hodinách výšlapu mě čára 4km hodila do lehké deprese a začala jsem chápat, proč lidé, co mají v hlavě rozum, vycházejí na túry do hor hned ráno.
Musíme zkrátit časy venčení na travičce a přidat do kroku. Lehce se to řeklo, hůře plnilo a tak občas jsem měla mrňouse v náručí a šli jsme, občas na ramenou. To se mu líbilo,ale kopat před sebou kočár do kopce jednou nohou, to opravdu dlouho nejde.
Všechny útrapy kompenzovala nádherná příroda a s postupující výškou i výhledy do okolí, které hrálo tolika odstíny zelené, kolik si jich umí člověk jen představit.
Sem tam prosvištěl dolů nebo profuněl nahoru nějaký cyklista a jinak ticho, klid, vůně lesa a sluníčko, v nepravidelných intervalech optimálně překryté mrakem. 
Krize se dostavila na šestém kilometru. Ústřední myšlenkou se stalo jen jedno - jít dál nebo to vzdát a otočit se rovnou?
Býčí povaha zvítězila!
Kupředu mě posouvaly myšlenky typu: kdy se sem zase člověk dostane, přece nejsem máčka z nížiny a nahoře mě čeká úchvatný výhled a něco dobrého k jídlu a pití a lavička...
Takto jsem se motivovala další kilometr a pak se objevila partička cyklistů, z nichž jeden píchl a ostatní s ním šli ze solidarity pěšky.
Za touhle partou se šlo pěkně, pokřikovali na sebe veselé hlouposti a občas jsme se smáli všichni a cesta ubíhala.
Bylo 16:30, když jsme dobyli vrchol. Čas to nebyl špatný, když se vezme v potaz, že jsme si po cestě několikrát hráli a přebalovali se a papali jahodovou výživu. Jenže se přihnal mrak pršavec, najednou se udělala zima, jak je to na horách normální a já dostala strach, že nemáme deku a dolů je to minimálně dvě hodiny.
Nešlo se dlouho zdržovat, tudíž jsme se pokochali jen tak na 75%, udělala jsem pár důkazních fotek, koupila a vylila řídkou zelnou polévku bez chuti, chvíli hledala a nenašla tu kameru, co mi každé ráno na ČT2 v Panorámě ukazuje ty pěkné kopce a honem dolů.
Na lavičku nedošlo, měla jsem oprávněný strach, že jak si sednu, už nevstanu.
Zatímco nahoru jsme šli tempem co krok, to prd, dolů jsem musela svištět jako střela, dělala se čím dál větší zima a já měla strach o malého, aby se kvůli praštěné matce nenachladil, to bych si nadávala ještě týden.    
S kočárkem to nešlo zkratkami, jako ti nordičtí chodci, co nás občas předběhli, takže poctivě vykroužit všechny serpentýny, kolem se sneslo takové zvláštní, ještě větší ticho, se zmizením sluníčka se zešeřilo a já slyšela jen ševelení našich koleček.
Mimčo usnulo, to mě trochu uklidnilo. V tu chvíli jsem nevnímala, jak smrtelně mě bolí nohy, ale vyhlížela jsem jen takový rozpadlý krmelec, který znamenal konec cesty a silnici s naším autem na dohled.
To je úleva, když člověk padne do měkkého sedadla a vydechne... Je to tak, funguje to moudro dokonale, abych si mohla pořádně odpočinout, musím se nejprve pořádně unavit! 
Štěpánek přesazen do autosedačky trochu pofňukal a to znamenalo honem mlíčko, takže najít nejbližší hospodu a ohřát vodu, nachystanou z domu ve flašce.
Ujeli jsme asi 10 km, když jsem takový vlídný podnik zahlédla. Zastavili jsme, já chtěla vystoupilt a ejhle!, ono to nešlo.
Ztuhlá, jak včerejší mrtvola, hekala jsem nahlas a dodávala si energie, překonat ten okamžik, vstát a udržet se na nohou. Nakonec se povedlo, v mírném předklonu to šlo a jen silná mateřská zodpovědnost za hladové dítě mě na těch tuhých cizích nohách odnesla k výčepu pro ohřátí vody a shlédnutí toho, jak naši hokejisté dali první vyrovnávací branku v zápase s Ruskem.
Díky teploučkému  mlíčku a tiché hudbě z autorádia mrňousek téměř okamžitě usnul a mě čekala už jen pohodlná cesta domů a v deset večer  jsme byli oba pod peřinou, abychom v pět ráno zase vstávali a prožili další, úplně jiný den.
A v duši se mi usadil zase ten stejný pocit, jako když jsme odjížděli za Štramberka... sem se ráda ještě vrátím, stojí to za to.
$$OBR340064$$ 

$$OBR340063$$

Tady měl být mazlíček na lavičce, ale než jsem zaostřila, tak zahučel pod stůl... 

$$OBR340066$$

Chodila jsem tam a chtěla hezký záběr, stejně jako další dva s foťákem vedle mě, ale když ten kontejner nešlo ignorovat, řekla jsem si nahlas, že realita je realita, tak proč riskovat život a skutálet se 300m dolů ve snaze, aby tam nebyl. Ti okolo se zasmáli a všichni tři jsme zmáčkli spoušť stejným směrem. 

$$OBR340065$$

Ale pak jsem jeden "bezkontejnerový" pohled přece jen našla. 

$$OBR340067$$