Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

úterý 26. července 2011

Dětský pokojíček

...

Mod se rozepsala o jedné z našich debat a já chtěla reagovat v komentáři, ale přišlo mi to moc dlouhé, tak to mám teď tady.
Jako jedináček jsem pokojíček měla, dokonce i s patřičnou dávkou soukromí (tím myslím, že mi nikdo nelezl do šuplíků a skříněk za účelem vyházení všeho v rámci jarních úklidů). Tudíž, když jsem vyrostla a vylétla z hnízda, zůstalo po mě všechno, od písanky z první třídy až po krabici obětinek ze základních tanečních.
Něco jsem si odvezla hned, něco pár let vyhnívalo v šuplících, rodiče byli příliš zaměstnaní, aby dělali nějaké radikální úpravy bytu. "Můj" pokojíček zdědila malá Alex, která tam spávala, když jela k babičce na víkend a nic se neřešilo.
V tu dobu jsem dovyklidila šuplíky od svých písemností, probrala a vyklidila skříň i prádelník, pár věcí si tam dovezla Alex, ale pak začalo tóčo.
Naši také nevyhodili za léta letoucí ani ň, tak jim začal docházet prostor a prudký reorganizační vpád do posledního volného pokoje bylo jednodušší řešení než něco někde zredukovat. Nijak to nekritizuji, je to jejich byt, tak ať si tam dělají, co chtějí.
V tu chvíli mi ale musí přestat vyčítat, že tam chodím jen občas na Návštěvu, že tam nejsem jako doma a že ani nemohu uvažovat o tom, že bych tam přespala s Mrňousem.
Nově si to zařídili tak, že postele jsou tam jen dvě, u jídelního stolu je potíž sehnat třetí židli, o čtvrté ani nemluvím.
Ne, že bych tam předtím chodila proto, že jsem tam ten pokojíček měla :-). Mnoho let jsem o nějakém pokojíku ani nevzdychla, ale jde o to, že mi tam chybí POCIT, že kdyby se něco stalo, našla bych tam útočiště. Ve chvíli, kdy bych vyhořela, vím jasně, že jdu do hotelu a ne k rodičům. Možná ještě tak k nějaké kámošce.
Uvědomovala jsem si to natolik, že jsem vždy nahlas deklamovala, že já se tak nezachovám, že Alex bude mít vždy doma prostor, aby se vrátila, vylízala si doma rány osudu a vyrazila zase posílená do světa.
No, a teď jsem to úplně zničila.
Ona v pronájmu jednoho pokoje, já v pidibytě, kde jsem jí sice přenechala část jedné skříně, ale je to o ničem, kdyby fakt cokoliv potřebovala,
můžu ji vzít leda k sobě do postele, židle 4 máme, ale celé by to bylo na kratičkou návštěvu, více než 14 denní pobyt by to asi nesneslo.
Vzala jsem jí domov, místo, kde vyrostla a kam už téměř nesmíme, pro zbytky věcí se smí jen po nepříjemných telefonických domluvách.
Kdysi na začátku, když jsem se rozhodovala, zda roztočit zlá kola rozchodu, byl tohle hlavní argument na straně "nedělej to". Ale nakonec strana "jdi do toho" převážila, ale to nic neubralo na tom, že je mi moc líto všeho toho, co jsem rozbila.
Nejvíc toho Alexina "pokojíčku".
Nemusíte mě utěšovat, tím se musím proplakat sama.
A hlavně udělat vše pro to, aby to zase bylo lepší.
 


 


 

23 komentářů:

  1. Ježyš:o)No hele, už sem to nakonec napsala do komentáře u sebe, prostě pomiňme jaký byl manžel manžel, a pomiňme i to, zda si měla oprávněný důvod vyklidit pozice, nebo ne, není to podstatné! Podstatné je, že Alex má svého otce, a pokud se k ní on jako otec nedovede chovat, je naprosto zbytečné, aby tam nadále měla nějaké pokojíčky, stejně by se tam necítila dobře!
    A pokud je třeba něco uskladnit, sem s tím :o)

    OdpovědětVymazat
  2. Mod,jistě, že se tam necítí. Párkrát tam byla, když já už byla pryč, ostříhala psa, vyluxovala mu nebo něco, vzala si nějaké věci a zmizla. Na uskladňování jsi bohužel daleko.
    Tys to u sebe napsala velmi trefně, proto jsem na ten článek dala odkaz. Stejně to beru jako svoje velké \"maminkovské\" selhání.

    OdpovědětVymazat
  3. Taky si nemyslím, že by to bylo selhání. Já a bratr jsme žili s mamkou po rozvodu rok na ubytovně namačkáni v jednom pokoji, ale bylo nám tam pořád líp než v dusné atmosféře v 3+1. Chtělo to jistě velký kus odvahy, ničeho nelituj:-)

    OdpovědětVymazat
  4. neblbniPřidávám se ke [3] spoon, to není selhání, ale život. Já jsem přesvědčen, že nejde o ten \"pokojíček\", ale o vztah s rodiči, který rozhoduje o tom, zda se dítě má/nemá kam vrátit. Na tom nikdy a nikde nemůže nějaká stavební úprava nic vrátit. Můžeš mít pro dítě k dispozici celý barák, ale když bude cosi chybět ve vzájemném vztahu, stejně tam nikdy nepůjde a najde si azyl jinde ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. \"Daleko\" je relativní, protože ví bůh, kde se bude Alex nakonec chtít vybalit:-).
    Selhání, no, kdyby takhle vypadala všechna selhání, nebylo by to tak zlé:-)

    OdpovědětVymazat
  6. Modona má pravdu.
    Proč bys to zničila Ty? To je Tvůj dům?
    Ten \"pokojíček\" je jen obrazem našeho vztahu k rodičům. Podstata je v tom, že kdyby se cokoliv stalo, tak jí pomůžeš. A když bude mít Alex dobré vztahy s tátou, tak tam může přece jezdit a být...

    A jak to vnímá Alex? To jí to tolik trápí?
    A co v novém domově, který chystáte? Jak to bude tam? Taky se tam pro ni stěží najde skříň?:)

    Jestli jsi došla k názoru, že v tom domě nechceš a nemůžeš zůstat, tak jsi měla právo to udělat.
    Báro, rodiče nemají povinnost držet dospělým dětem pokojíčky:) To je prima nadstandard, když to situace umožní.
    Teda ale jestli se tím chceš týrat, tak klidně:))

    OdpovědětVymazat
  7. Gomba (8): Sám by som to lepšie nenapísal! :-)))

    OdpovědětVymazat
  8. Děti to zvládnou, je jim dobře, pokud jsi Ty v pohodě.Však to víš sama ...

    OdpovědětVymazat
  9. A vůbec, sem to promyslela u lepení podlahy:o)), selhání by bylo, kdybys odešla z funkční domácnosti za nějakým kterénem, rozhodně není selhání, kdyžs odešla z nefunkční domácnosti a našla si skvělého chlapa, který má, zcela určitě, rád obě tvoje děti!

    OdpovědětVymazat
  10. Gombo:o)))))Mimochodem vybudovat pokojíček pro Alex, to by mi zrovna vůbec nedělalo absolutně žádný problém:o)

    OdpovědětVymazat
  11. spoon,pořád se mi ten pocit vrací jako bumerang. Ale čas to zahladí.

    Adél, s Alex jsme to probíraly a byla to ona, kdo mě ujistil, že to zvládá a to udělám, dokud je čas. Protože bych se mohla prováhat do důchodu a k ničemu by to nevedlo.

    OdpovědětVymazat
  12. Ne, Chris,nechci se týrat. Akorát to teď na mě nějak více dolehlo. V novém domě chceme, aby měla nějaké zázemí a ráda k nám jezdila.
    Ona je Rak, tak nic najevo nedá. Není povinnost držet dětem pokojíčky, ale spíše jsem si vždy myslela, že jí pomůžu i nějak hmotně odstartovat do života a místo toho rozbiju i to, co už měla. To není článek o povinnosti, to je článek o tom, jak může s člověkem zatočit život a kam to všude zasáhne.

    Mod (6), kde se nakonec Alex usadí, o tom by mohla vést Fortuna kurzové sázky! :-) Několik let jsem v sobě živila představu, že jakmile Alex dostuduje, seberu se a vezmu nějakou práci v Praze a domů budu sem tam jezdit, aby se neřeklo a nějak do doklepu. Ale všechno změnil Vetřelec 2.
    S jeho narozením se to zkomplikovalo a pak už musela přijít ke slovu řešení jasná a přímočará.

    OdpovědětVymazat
  13. Gombo,to je jasné. Na to právě naráží u svých rodičů. Máme se rádi, to je jasné, ale oni si na něco udělají názor a už z něj nesleví. A zrovna teď vykoumali, že já jsem ta špatná, co rozbíjí domovy a ubližuje hodným lidem (třeba manželovi). A já nemám chuť s nimi o tom diskutovat, když neakceptují moje důvody k tak závažnému rozhodnutí bez toho, abych je musela nakrmit všemi ohavnými detaily.

    OdpovědětVymazat
  14. lojzo,naše vztahy s Alex jsou natolik dobré, že my to nějak dáme! A ten můj dnešní smutek jí vynahradím jinak.

    Dito, snažím se, co můžu. Teď se to trochu zamotalo, ale snad to vezme lepší konec.

    Mod (11) u lepení podlahy tě napadají dobré věci! Kdyby nebylo Kapitána, tak bych to možná takhle neustála. Protože když se proti mě postaví vlastní rodiče, je to šok ze strany, odkud to nečekáš.

    OdpovědětVymazat
  15. Mo,[12] o tom já přece vůbec nepochybuji, ba co víc, já to dokonce i vím ... proto jsem to napsal ;-)

    OdpovědětVymazat
  16. Báro,ale mi právě připadá, že se trápíš tím, že jsi udělala něco, co se nemá, porušila nějaké pravidlo... To ale přece žádné pravidlo není.
    Měla jsi nějaké přijatelné alternativy? Neměla, ne? Tak to tak vezmi, jinak to prostě nešlo...
    Navíc jak už bylo zmíněno, ten původní pokojíček pořád může mít. Jenom u něj nebudeš Ty, jsi jinde, ale pořád dosažitelná.

    Hmotně odstartovat do života? Hm, já nevím, jestli je dobře vybavovat děti na cestu byty, auty a tak:) Je dobré dát jim vzdělání a tím i schopnost se o sebe postarat.

    Je mi líto, že to tak prožíváš, jako bys jí něco sebrala. Má Tě přece pořád a to je hlavní.
    Já vím, že jsem psala, že já svůj pokojíček mám. Jenže to není o tom místě, ale o vztahu, že můžu kdykoliv k tátovi přijít a on mi vždycky pomůže, jak nejvíc bude moct.

    OdpovědětVymazat
  17. Chris,už s tím přestanu. \"Pozdě plakat nad rozlitým mlékem,\" říkávala babička. Alternativa byla - zůstat. Ale přijatelná alternativa nebyla. Alex pokojíček nezbyde, neboť bylo vyřčeno: \"Táhněte obě.\"
    Alex jsem dala to nejlepší, čeho jsem byla schopna a ona to ví a to je mezi námi základ našeho dobrého vztahu. Jistě, že bych jí udělala radost autem, ale není to nic, na čem by stálo a padalo naše přátelství.
    Tak jí alespoň na neděli upeču švestkový koláč. A ve své mysli tohle téma definitivně uzavírám.

    OdpovědětVymazat
  18. Ja si myslim,ze i kdyz se zena s muzem rozejdou,mel by se chovat hezky ke spolecnym potomkum.
    To se nedela,vyhodit dite z baraku,protoze odchazi rodic.
    Je mi to lito za Tebe :) ♥

    OdpovědětVymazat
  19. Cheo,já jsem mu za tuhle jeho hlášku vlastně vděčná, alespoň je jasno, jak to je. Ovšem přes všechno zlé, snad se nakonec k sobě budeme umět chovat normálně. Čas otupí ledasjaké vášně, tak pro ne i vztek a zlobu.

    OdpovědětVymazat
  20. Mysli na to, co bude, co jí ještě stihneš dát, a ne na to co bylo, a už není. To není proteče skrze prsty, to bude je krásné snění a těšení se.

    OdpovědětVymazat