Dětský pokojíček

...

Mod se rozepsala o jedné z našich debat a já chtěla reagovat v komentáři, ale přišlo mi to moc dlouhé, tak to mám teď tady.
Jako jedináček jsem pokojíček měla, dokonce i s patřičnou dávkou soukromí (tím myslím, že mi nikdo nelezl do šuplíků a skříněk za účelem vyházení všeho v rámci jarních úklidů). Tudíž, když jsem vyrostla a vylétla z hnízda, zůstalo po mě všechno, od písanky z první třídy až po krabici obětinek ze základních tanečních.
Něco jsem si odvezla hned, něco pár let vyhnívalo v šuplících, rodiče byli příliš zaměstnaní, aby dělali nějaké radikální úpravy bytu. "Můj" pokojíček zdědila malá Alex, která tam spávala, když jela k babičce na víkend a nic se neřešilo.
V tu dobu jsem dovyklidila šuplíky od svých písemností, probrala a vyklidila skříň i prádelník, pár věcí si tam dovezla Alex, ale pak začalo tóčo.
Naši také nevyhodili za léta letoucí ani ň, tak jim začal docházet prostor a prudký reorganizační vpád do posledního volného pokoje bylo jednodušší řešení než něco někde zredukovat. Nijak to nekritizuji, je to jejich byt, tak ať si tam dělají, co chtějí.
V tu chvíli mi ale musí přestat vyčítat, že tam chodím jen občas na Návštěvu, že tam nejsem jako doma a že ani nemohu uvažovat o tom, že bych tam přespala s Mrňousem.
Nově si to zařídili tak, že postele jsou tam jen dvě, u jídelního stolu je potíž sehnat třetí židli, o čtvrté ani nemluvím.
Ne, že bych tam předtím chodila proto, že jsem tam ten pokojíček měla :-). Mnoho let jsem o nějakém pokojíku ani nevzdychla, ale jde o to, že mi tam chybí POCIT, že kdyby se něco stalo, našla bych tam útočiště. Ve chvíli, kdy bych vyhořela, vím jasně, že jdu do hotelu a ne k rodičům. Možná ještě tak k nějaké kámošce.
Uvědomovala jsem si to natolik, že jsem vždy nahlas deklamovala, že já se tak nezachovám, že Alex bude mít vždy doma prostor, aby se vrátila, vylízala si doma rány osudu a vyrazila zase posílená do světa.
No, a teď jsem to úplně zničila.
Ona v pronájmu jednoho pokoje, já v pidibytě, kde jsem jí sice přenechala část jedné skříně, ale je to o ničem, kdyby fakt cokoliv potřebovala,
můžu ji vzít leda k sobě do postele, židle 4 máme, ale celé by to bylo na kratičkou návštěvu, více než 14 denní pobyt by to asi nesneslo.
Vzala jsem jí domov, místo, kde vyrostla a kam už téměř nesmíme, pro zbytky věcí se smí jen po nepříjemných telefonických domluvách.
Kdysi na začátku, když jsem se rozhodovala, zda roztočit zlá kola rozchodu, byl tohle hlavní argument na straně "nedělej to". Ale nakonec strana "jdi do toho" převážila, ale to nic neubralo na tom, že je mi moc líto všeho toho, co jsem rozbila.
Nejvíc toho Alexina "pokojíčku".
Nemusíte mě utěšovat, tím se musím proplakat sama.
A hlavně udělat vše pro to, aby to zase bylo lepší.