O rautování

a jiném mlsání

Dalo by se říci, že se na nějakém rautu octnu průměrně tak jednou za půl roku. Nijak to nevyhledávám a nevybírám si akce podle toho, jaké je na nich pohoštění, ale pokud už se to tak sejde, rozhodně neodmítnu.
Je to optimální časový interval. Ne moc často, aby mi to nezevšednělo, ale dost na to, aby bylo s čím srovnávat a získávat jisté společenské ostruhy.
Skvělá příležitost ochutnat nejednu specialitu, ke které bych asi jinak nikdy nepřišla a zároveň veselá podívaná na lidské povahy.
Od hamounů, co by si nejraději odsypávali z podnosů do vlasních igelitek, přes stydlivce, co ďobnou z prvního co uvidí, utečou s tím do rohu a nakonec se osmělí až ve chvíli, kdy už nic není, až po ty, co jídlo moc nemusí, ale rádi si přihnou všeho, v čem je trochu alkoholu.

Mnohokrát už jsem se přesvědčila, jak alfou a omegou úspěchu je výběr firmy, která se má o žaludky účastníků akce postarat a jak moc záleží na obsluhujícím personálu, jak zvládnou řešit všechny možné prekérní situace.
A nemusí to být ani žádné mimořádné situace, stačí nedomyslet, kam budou lidé odkládat použité nádobí a mít málo číšníků na jeho odnos a doplňování čistého a už vzniká nelad, který pokazí i sebechutnější delikatesy, tak jako se to stalo loni na Žofíně.

Ne, nemám žádné humorné příhody, ale o to více mám zážitků s tím, jak krásně se dá jakékoliv jídlo doslova umělecky naaranžovat. Fantazie kuchařů nemá žádné meze a kolikrát je škoda jim ty úžasné výtvory vidličkami ničit.
Naopak dosud jsem nepochopila, nač jsou na talířích s ovocem neoloupaná kiwi (nebo ještě hůře ananasy), která si nikdo loupat nebude a vždycky zůstanou, aby pak skončila někde v koši, jak jsem to viděla druhý den.
Už daleko více jdou lidé do neobvyklých pochutin, než dříve. Zatímco kdysi prvně mizely řízky, dnes zůstávají na konec, až když na tácech se sushi není ani drobeček.
Také zeleninová obloha už nezůstává po vybrané šunce a oboje mizí tak nějak zároveň, je vidět, že povědomí o zdravé výživě se začíná přece jen trochu dostávat pod kůži lidí.

Nebyla bych to ani já, kdybych si všechny akce v duchu nehodnotila a nesestavovala si pomyslný žebříček nejlepších kulinářských zážitků.
Jeden ze zajímavých zážitků mám z konference v Budapešti, je to sice zážitek starý už pár let, ale jinakost maďarské kuchyně se mi hodně zaryla do paměti. Pár pražských rautů bych hodila do pytle "pro venkovany to můžeme odflákout" a zdaleka neplatí, že čím bohatější hostitel či pořadatel, tím vyšší úroveň.
Na druhé příčce se dlouho drží zážitek z brněnského výstaviště, který si pronajala nejmenovaná banka, aby uctila své klienty, zejména cukrář onoho kulinářského svátku by měl dostat Nobelovu cenu za neobvyklé a vynikající směsi chutí svých maličkých dortíků.
A naprostá jednička je tým kuchařů hotelu Flora v Olomouci, kteří se nebojí experimentovat a předkládat na talíře překvapivě upravená nejrůznější masa a udělat z běžného oběda báječné kulinářské dobrodružství.

Nakonec kontrolní otázka.

Co mezi těmi bažanty, lososy, daňčími medajlonky a hovězími stejky ze svíčkové mizí první, když je na akci výrazná převaha žen?
No přece jahody se šlehačkou a čokoládová pěna s mátovými lístečky! :-)
 
P.S. A nejlepší nápad je označit jednotlivá jídla cedulkami, co to vlastně je. Předejde se tak různým kyselým xichtům po ochutnání a člověk se naopak může vrhnout na něco, co má rád a nemusí zbytečně pokukovat po ostatních, až co na to kdo řekne.
I když v té Budapešti bych byla stejně nahraná :-).