Jak mi málem hráblo

a jak to dobře dopadlo.

Úpravy pidibytu finišují, dávno dopředu koupené tapety konečně přišly ke slovu. Protože až když se vytapetuje předsíň, může se položit koberec a protože lino v předsíni je hodně ošklivé (co tam, proboha, v minulosti někdo dělal s tuší?!)  nedalo se tapetování odkládat donekonečna a nahrazovat ho příjemnějšími činnostmi (třeba šroubováním polic).

S tapetováním mám zkušenosti, není to nic světaborného, ustřihne se kus tapety z role, natře se lepidlem, usadí se horní a boční rovina, shora dolů se uhladí a vyženou vzduchové bubliny a je hotovo. Skoro bych řekla, že je to práce čistější a rychlejší než malování. Pruhy máme 4 + dveře, to musíme přece zmáknout za chvilku. Leč, časy se mění!
Starou tapetu jsem strhla už tak před měsícem, zdi byly tedy nachystané, ale Kapitán do toho vnesl inovaci v podobě nalezeného návodu na lepení vlisových tapet na stránkách Hornbachu.
Staré metody zapomenout, lepidlem natřít stěnu, přiložit tapetu v roli(!), uhladit válečkem, dole u podlahy zaříznou... Kurnik, to vypadá snadně!

Teď už vím, že hláška "kurnik, to je brnkačka" je zaříkavací formule pro to, aby se pokazilo všechno, co se může pokazit a ve finále, až už je člověk úplně vyřízený - fyzicky i psychicky, tak se to vyrbí nějak do pozitivna.

Zvolili jsme onu novátorskou metodu, ale vliesová tapeta je zvláštním druhem živočicha, který si žije svým vlastním životem, bez ohledu na to, co se mu snažím gumovým válečkem vnutit za formu. Obzvláště poté, co ho oživím spermatózním lepidlem, o kterém mi nikdo neřekl, že schne 3 dny a více.
Vývojové fáze vliesové tapety:
Přiložena ke stěně a vyhlazena válečkem, vypadá docela dobře.
Ponechána sama sobě, začne se všelijak krčit, nabírat na vlnovitosti a vzdoruje jakémukoliv pokusu o dodatečné uhlazení, maximálně po krajích vyprskne pod nátlakem trochu spermatu. Samozřejmě vždy v místě, kde si toho všimneme až za chvíli a upatlání je o to větší.
V okamžiku přiložení druhého pruhu je první pruh již tak hrbatý, že nelze neupadnout do naprostého zoufalství. Výrazně se zvětší odhodlání, že druhý pruh musím vyhladit lépe a více a to má za následek, že tapeta je málem vtlačena hluboko do zdi.
Jo, dobrý, řekneme si a než nachystáme třetí pruh, je dvojka vrapatá jako čelo indiánského náčelníka.
Naštěstí třetí pruh je krátký, jen nade dveřmi do koupelny, to se nějak dá... hlavně ať je to vyhlazenější než jednička a dvojka a opět to hrnu, hlava nehlava, až mě bolí ruce.

"Je to jasné, první dva pruhy sloupneme a zkusíme znovu," nevěřícně slyším, jak říkám.
Naštěstí jsme tak utahaní, že na to nedojde a usínáme s myšlenkou "ráno uvidíme, tapety je dost..."

Ráno je stejně hnusná jako večer. Kdykoliv se na ni kouknu, zacloumá mnou zuřivost, že s takovou hrůzou v jednom bytě nebudu.

Odcházíme za prací a na místo činu se dostávám až za dva dny.
A co vidím?
Krásnou, suchou, rovnou tapetu, jen sem tam drobná bublinka, jaká se dá amatérovi odpustit a konečně se dostavuje ten hezký pocit z dobře odvedené práce, jaký zažije jen ten, kdo se nebojí tapetovat v místech, kde pojem "pravý úhel" a "rovná zeď" je cizí sprosté slovo.