Nekulatiny

...

V sobotu bylo Destruktorkovi dva a půl roku.
Proč to tak zdůrazňuji?
Z jednoduchého důvodu.
Dva a půl roku je pro mě takový až téměř mystický věk.
Když byl mrňouskovi rok nebo rok a půl, potkávali jsme různé maminky, jejichž
caparti se už evidentně chovali jako začínající lidi a to se mi moc líbilo.  Samozřejmě, že když malinkatý cizí chlapeček stojící u silnice dal Destruktorovi ručičku před tělo a řekl:"Pozor na auto," koukala jsem jako blázen a hned se ptala, kolik je takovému úžasnému tvorečkovi let.
"Dva a půl," řekla jeho maminka a pochválila ho, že je hodný na malého chlapečka.
"Spadla vám čepička," upozornila nás v obchodě asi před rokem holčička, podobně velká jako mrňous.
"Ty jsi hodná, děkuji," zvedla jsem čepičku a usmála se na malou i na její maminku. A jako obvykle:"Jak je stará vaše dceruška?"
"Dva a půl."
...
...
No, teď máme dva a půl my a musím říct, že na něco je trdlo k pohledání, ale na jiné věci je profesor.
Ráno je s ním ohromné popovídání. Je odpočatý, vyspaný, padají z něj moudra nečekaná a pak postupem dne je to tak na střídačku, aby se z něj k večeru stane šelma nezvladatená, pokud si přes den nezdříml, tak i pěkně protivná.
Musím říct, že opravdu krásně mluví a baví ho nová slovíčka, v neděli jsem na něj koukala, jak třeští oči na Otázky Václava Moravce a opakuje po jednotlivých diskutujících kousky toho, co říkají. Byla to podívaná pro bohy, sledovat ho, jak si mumlá: "...organizace státu ... rozpočtový schodek... pane kolego neříkáte pravdu... "
Bavilo ho to dobře čtvrt hodiny.

Aktivně se zúčastňuje všeho dění doma, když zazvoní telefon, nechá mě mluvit a jak zavěsím, okamžitě se ptá kdo to byl a co říkal. Já mu to vždy řeknu a vysvětlím, i když kolikrát nevím, jak to chápe, ale on vypadá spokojen, že dostal na své otázky nějakou odpověď. Dotáhl to k dokonalosti ve chvíli, kdy za brankou štěkal nějaký cizí pes a malý se mě s důvěrou zeptal:"Co štěká?"
Jo, přiznávám, že někdy si musím trošku vymýšlet.
Jako v případě kdy na mě vyzvídal, kam se poděl vánoční stromeček.
Copak je možné říci tomu malému, že jsme tu třpytivou krásu od Ježíška odstrojili a VYHODILI?! 
Ne, nešlo to vánoční úsilí tak degradovat.
Inu, bere si ho zpátky Ježíšek, aby ho měl nachystaný zase na příští rok, přece :-).

Dokáže si už moc pěkně hrát, pokud je přítomen nějaký bagr a "bagrovací" materiál. Jeho velikým miláčkem je kombajn, který si sám koupil v jednom velikém hračkářství, kde si dokázal vybrat naprosto jednoznačně tu nejlepší hračku, neodolatelně kouknout na Kapitána a se slovy:"Já ho potřebuju," vymámil z něj 7 stovek dřív, než jsem se stihla vrátit z WC.
Částka to byla tak omračující, že jsem její výši původně ani z Kapitána nemohla vydolovat, ale pak jsem to našla na krabici a šly na mě mrákoty.
Dneska už jsem vyměkla, jo, stálo to za to, za ty tři týdny, co kombajn má, ho téměř nedal z ruky, chodí s námi i do školky.
Moc se nehrne ke kreslení, spíše má rád plastelínu, nadšeně stříhá a nalepuje, samozřejmě s dopomocí.
Úplně nejraději si společně se mnou nebo s babičkou listuje knížkami a ukazuje, co chce přečíst, miluje říkadla. Polámaného Mravenečka už podle obrázků říká celého sám a má z toho vždycky velkou radost, když to dopovídá až do konce.

Vánočním překvapením číslo jedna pro něj bylo opravdické akvárko se živými rybičkami. Proč to tak zdůrazňuji, že je opravdové a jsou v něm živé rybičky?
Protože už delší čas chodí za Alex krmit ty rybičky fejsbukové, čistí s ní virtuální akvária kamarádům a moc se mu to líbilo. Ovšem nelíbilo se to mně, takže jsem měla velikou radost, když rodiče svolili a naložili si pod stromeček rybičky on-line  živé a v opravdické vodě. A jen co se ryby u našich trochu rozkoukaly, hned se pěkně pomnožily, takže teď má Matýsek parádní divadlo, jak vždycky chtěl, neboť láska k rybičkám mu byla vštěpena již v tom nejútlejším věku osmi měsíců a pak dále aktivně podporována.

Příhoda z dneška:
Když chtěl už potřetí krmit ty svoje sardinky, snažila se ho babička nějak odlákat k jiné činnosti. Vytáhla atlas a prý:"Pojď za mnou, Matýsku, ukážu ti něco, co jsi ještě neviděl."

Mrňous zabral, koukl, co to babička má a s nezájmem mávl rukou:"Ále, to jsou mapy," a dál se dožadoval krmení. Ještěže jsou ty rybky tak žravé.

Co nám nejde:
Poslechnout na slovo. (alespoň občas)
Chodit za ruku.
Sedět při nakupování ve vozíku.
Stále máme plínky na spaní.
Jí sám, ale od jídla utíká, poobědvat je fuška na půl hodiny. Už se také párkát stalo, že si odběhl a když se vrátil, Kimba právě dožírala. Teď už aspoň ví, že si musí dávat bacha.
Asi třikrát už se zúčastnil sklízení hraček, jinak než tím, že je posbírané zase bleskově rozsypal.

Respekt před auty u něj pozoruji teprve pár dní, ale i to je pokrok, jeho vrhání do silnice mi dělalo dlouho těžkou hlavu.
Tak asi jo, funguje to, má dva a půl a stává se z něj člověk.

$$OBR431918$$
foto (c)Kapitán