Proč se zde zjevuji méně

a v mé čtečce je k dnešku 308 nepřečtených položek.

Bojujte proti podzimní depresi.
Jak?
Najděte si někoho, kdo je na tom ještě hůř!
Já sama bych takovou hovadinu asi nevymyslela, za to může moje bývalá kolegyně Majka.
Ona byla normálně pořádná a bydlela ve velkém vícegeneračním domě ještě se dvěma starými tetičkami svého manžela. Tetičky, zazobané staré panny, učitelky v důchodě, byly chorobně pořádné, času měly spoustu a dům byl psaný na ně.
Pro Majku smrtelná kombinace.
Nikdy nebyla v očích tetiček dost vyšůrovaná společná chodba, naleštěné zábradlí a zametená příjezdová cesta.
Laboratorně sterilní pravoúhlá zahrádka vždy skrývala nějakou malinkou hlavičku klíčícího nepatřičného plevele a varovně zdvižený ukazováček některé z tetiček se Majce zjevoval i ve snech.
Majka se mohla zbláznit a nikdy to neměla dost dobré, aby měla nárok si na chvíli sednout a vzít do ruky třeba knížku.
Pamatuji si, jak ráda jezdívala k nám na zahradu, na odpočinek, aby psychicky pookřála.
Proč?
No protože náš půlmetrový pěťour a metrové kopřivy kolem náhodně zrytých záhonků nechávaly všechny v pohodě, však se to na podzim vypleje, proč se zbytečně stresovat :-).
Ano měla jsem zcela jiný pohled na svět ze své zahrady o 5000 metrech čtverečních, než tetičky na ten jejich pozemek o velikosti kapesníku.
A to právě Majka potřebovala.
Pamatuji si dodnes její výrok, který pravidelně opakovala, pokaždé, když odjížděla po prima stráveném odpoledni:
"Mně je u vás tak dobře, to je tak strašná zahrada, že když pak přijedu domů, mám radost z té svojí, kerou bych normálně nenáviděla."

Tak! A tady je ta pointa!
Máte depresi?
Nestíháte?
Tady je můj nynější denní program:
Destruktor má 2 roky a 2 měsíce, věk, kdy péče o takové dítě stačí vyplnit program celého dne tak, aby se člověk do večera nezastavil.
K tomu maminka po mozkové mrtvici, o kterou se odteď staral obětavý tatínek. Jenže tak už to není. Táta onemocněl, je po dvou operacích, třetí včera unikl jen o chloupek, střídavě leží v nemocnici (jako třeba dnes) a střídavě leží doma (jako třeba včera).
Péče o oba mé ležící drahoušky by zabrala normálnímu člověku minimálně půl dne, ne-li celý. Jsem jedináček, takže sourozenec, se kterým bych se mohla prostřídat, není.
Minulý týden začala na baru podzimní sezóna. Provoz září - prosinec musí vydělat na živobytí na celý rok. Vše tedy vyžaduje více než plné nasazení denně do 22, 23 hodin.
Nebudu zde ventilovat ještě další mé aktivity, kamarádi vědí.
Jsem na vše sama a dochází mi síly.
Ale nenaříkám, nepíšu to sem proto, aby mě někdo litoval, píšu to sem proto, aby si třeba někdo, kdo má pocit, že už nestíhá, mohl říct, že jsou na tom někteří třeba ještě hůř.
Děkuji Alex, která skvěle pomůže, pokud je zrovna doma, děkuji chůvě a její rodině, kteří pomohou, pokud mají zrovna čas.
V ostatním čase bojuji jak se dá, s psychickou dopomocí přátel na telefonu, děkuji i jim!
Vlastně všechno je fajn.
Tahle situace se dá popsat i úplně jinak.
Mám skvěle živé zdravé dítě, bezva rodiče, kteří neztrácejí smysl pro humor a zaplacené práce tolik, že slovo krize je něco, o čem jsem v životě neslyšela.
Skenice je stále ještě poloplná!