Nevyžádané informace -

co teď s tím?

Stalo se asi před měsícem ve spřátelené firmě:

V jedné kanceláři tam spolu sedí tři ouřednice už 18 let. Jsou přibližně stejně staré, mají rodiny, každá dvě děti, dnes již odrostlé.
Práce kterou dělají je důležitá, jsou na sobě závislé, jakmile jedna udělá chybu, rozhodí práci té druhé, musejí se na sebe absolutně spolehnout a je důležité, aby se uměly navzájem zastoupit, když má některá dovolenou nebo onemocní.
Léta to fungovalo bez chyb, drobnosti v komunikaci se samozřejmě občas vyskytly, ale obvykle jen následovalo obrácení očí v sloup, společně se zasmály a jelo se dál.
S tím je nyní konec.
Paní A. šla uvařit do kuchyňky kávu a měla ji asi hotovou dříve, než si ty dvě zbylé myslely a když byla u pootevřených dveří kanceláře, slyšela, jak se o někom velmi ošklivě baví. Káva pálila, tak ji položila na chodbě na kopírku a vracela se ještě do ledničky pro smetánku (bílou, Kamio :-))) a hovoru nevěnovala pozornost. Jen k ní ještě dolehlo, že ta nějaká je zlá, panovačná, protivná, úplně blbá... a pak jí  došlo, že se ty dvě baví o ní.  
Vstoupila s kávou do kanceláře, hovor utichl a po zbytek dne zase "pohoda" a falešné úsměvy.
Byla z toho v šoku.
Jak se tak může někdo přetvařovat, proč? Už nezvládala se s nimi bavit a protože je v kanceláři ona ta nejdůležitější, začalo se to odrážet i na kvalitě práce, když těm dvěma slepicím dá jen technlogické minimum informací, co je její povinnost a dále nevysvětlí, co mají dělat, jsou ony v koncích.
Trpí tím všichni, v kanceláři je dusno, A.dělá je to, co musí a jinak si hledí svého a ohlíží se po jiném místě.
Já mám A. ráda. Je upřímná a to, co ony považovaly za "zlou", to já považuji za normální otevřenou komunikaci, nesdílím jejich názor, že člověk je hodný, když se druhému licoměrně usmívá do obličeje a za zády by na něm nenechal nit slušnou.
Bylo mi líto toho, co teď prožívá, nemá to tam na těch 16ti metrech čtvrečních jednoduché.

Jak by mě mohlo napadnout, že se to za pár dní stane mně!
S lidmi obvykle žádné konflikty nemívám, chovám se ke všem slušně a stejné očekávám od nich.
Pokud mě někdo nemá rád, buďme každý na svém písečku, vždyť není nikde psáno, že se musíme stýkat a kazit si navzájem den.
Jenže pak se stane, že se oklikou dozvím, jak mě někdo, s kým jsem vycházela bez jakýchkoliv problémů "bytostně nesnáší", jak mě všude pomlouval a cokoliv jsem kde řekla, cupoval na haldu odpadků.
Já vím, žárlivost je mrcha a měla bych se na to vykašlat, říkám si to 100x denně, ale nejde mi to. Je to poprvé, co jsem se s něčím takovým setkala, neumím s tím zacházet, mám z toho v sobě pocit hořkosti a nedokážu se toho zbavit.
Jak se k dotyčné teď chovat?
Ignorovat?
Asi...ale stejně, je mi z toho už tři dny zle, zejména, když si vzpomenu na její licoměrné rádoby "přátelské" chování.