Intimně

Občas musíme snést i nesnesitelné.

Dlouho jsem o tom nemohla ani promluvit, dokonce na to ani pomyslet. Bezmoc, vztek, lítost...všechno se to míchalo v jedněch slzách.
Dnes už je lépe, ale jen proto, že se s tím člověk naučí žít.

Co udělat, když máte spoustu indicií (jasný důkaz žádný), že vašemu nejbližšímu někdo svou ignorancí a sprostým lajdáctvím ublížil a zničí mu, i zbytku rodiny, život?
Ne, nechci na tuhle otázku odpověď.
Už se stalo a odestát se nedá, jak říkala naše babička. Musíme žít s tím, co je.

Žádné kdyby neexistuje.

Moje mamka byla nesmírně činorodá osoba.
Na to, že je víla, je až obdivuhodně činorodá. Každý den jezdila na kole 8 km na svou zahrádku, kde měla krásné kytičky a vždycky něco k zakousnutí, do baru vnášela svým sklářským uměním a úsměvem neopakovatelnou atmosféru, žili si s taťkou svůj hezký život a nic jim nechybělo.
Ale každý pohádka má svůj konec a žádné štěstí netrvá věčně.
Jedno ráno se mamce nějak špatně dýchalo, nemohla vstát, bušilo jí srdce, byla slabá jako moucha.
Taťka zavolal rychlou, ti zjistili, že má mamka srdeční arytmii a vzali ji do nemocnice. To bylo v pátek.
V ve vražedné nemocnici jí dali elekrický šok, aby jí srdíčko srovnali zpátky do rytmu, v sobotu byla na jipce a v neděli už byla na normálním pokoji. Šli jsme ji navštívit, smála se na nás z chodby, říkala, že je v pohodě, poklábosili jsme, zasmáli se a odešli domů.
Pondělí proběhlo stejně, s tím, že do dvou dnů je doma, akorát dostane nějaké prášky a bude vše v pořádku.
V úterý ráno už bylo vše jinak. Když jsme přišli po obědě na návštěvu, ležela na mamčiné posteli nějaká divná ztuhlá osoba, která se nemohla ani pohnout, nikoho nepoznávala a živá vypadala tak z pěti procent.
Bylo to strašné. Naše drahá zlatá maminka byla úplně ochrnutá po těžké mozkové mrtvici.
Žádný  z lékařů se neobtěžoval nám cokoliv vysvětlit, ba naopak, najednou na oddělení "nikdo" nebyl, aby nám nějakou informaci dal.

Zoufalým vyptáváním taťka nakonec zjistil, že večer proběhl ještě normálně, mamka se navečeřela, umyla a šla spát.
Pak střih, nikdo nic neví a ráno v pět hodin mamku našla uklízečka, jak leží bez pohybu, lekla se, že je mrtvá.
Zavolala sestru a pak se rozběhla nějaká chabá oživovací akce, která už několik hodin po mozkové příhodě byla mamce platná jako mrtvému zimník.
Nikde jinde není více potřeba rychlejšího zásahu než právě u mozkové mrtvice, jen tak je šance na zachránění a tohle je nejčastější případ, kdy k pomoci létá i vrtulník. O to absurdnější je, že přímo v nemocnici zůstane postižený ležet mnoho hodin bez povšimnutí. Žádný z odpovědných lékařů nám nikdy nevysvětlil, proč nebyla mamka seznámena s tím, že po elektrošoku se tvoří krevní sraženiny a nebezpečí mozkové mrtvice je velmi vysoké. Bývala by to odmítla, arytmie se dala řešit i jinak.
A také už se nikdy nedozvíme, proč při takovém nebezpečí nebyla na pokoji napojena na přístroj sledující srdeční tep, se signalizací do sesterny, když ho měla u postele,  ale nezapojený.
Půl roku ležela mamka bez hnutí, již tak štíhlá, zhubla 20 kilo, zbyla z ní kostra, které odešly i veškeré svaly, tolik potřebné pro následnou rehabilitaci. V tu dobu se taťka téměř přestěhoval do nemocnice. S mamkou cvičil, dbal na to, aby jí pobyt v nemocnici nezabil docela, moc tomu nescházelo.
Nakonec dostal mamku do stavu, kdy se mohla s pomocí posadit a následně i postavit, ale pravá strana těla je neodvolatelně naprosto ochrnutá.

Následovalo násilné odvezení mamky z LDN, když už nad ní nemocnice zlomila hůl a dlouhá náročná  rehabilitace doma, prý na vlastní nebezpečí. CHA! Taťka udělal nemožné a dostal ji do stavu, kdy mamka chodí o holi nebo s chodítkem po bytě, sama se nají, obstará si veškerou hygienu, jen s koupáním potřebuje pomoct, pravá ruka a noha, jakoby nebyly.

Byla to hrozná doba a ten, kdo to nesl nejlépe, byla mamka. Ona má vzácný dar, neztrácet humor ani v těch nejzoufalejších chvílích.
Pamatuji okamžiky, kdy nám bylo moc zle, když nepoznávala taťku a on seděl u její postele a učil ji, kdo je a jak se jmenuje.
Když chodil, nosil jí obrázky zvířátek, aby je poznávala a ona vytrvale zebře říkala "ten koníček s proužkama". Tehdy jsem chodila z nemocnice v slzách. Dnes už je mamka zase ve stavu, kdy křížovky neluští, ale bravurně vyplňuje a na koníčka s proužkama vzpomíná se smíchem.
Nikdy si nemohla sama pochovat maličkého Destruktorka, musela počkat, až jí sám vyleze do klína, což teď dělá často a rád.
Naučila se perfektně psát a kreslit levou rukou, ráda se brouzdá po internetu, sepisuje paměti, hodně čte, jen chodit ven se bojí, ta jistota zdravého člověka je pryč.
Nikdy už nesedne v kuchyni ke sklářskému kahanu, na její skleněné tyčinky sedá prach a to málo, co nás před nemocí stihla naučit zdaleka nestačí k tomu, abychom já nebo Alex mohly pokračovat v jejím křehkém umění.

Aktivní život jí skončil předčasně, ale ona to nevzdala a za to si jí moc vážíme a taťky ještě víc, protože on ji vrátil do života doslova násilím a proti všem prognózám lékařů.
Tak si představuji opravdovou lásku.
Mamka si našla jiné zábavy, sice méně akční, ale výtvarnici nezapře, stále kreslí své krásné drobné obrázky nám pro radost a má nás všechny moc ráda a my ji též... inu vždyť je to víla.