Pravidla moštárny,

vlastně pískoviště.

Raketový nástup jara katapultoval všechny matky batolat z pasáží nákupních center na městská pískoviště.

Ten první den, minulý týden, jak bylo tak krásně, nebylo na dětském hřišti v maloměstském parku k hnutí.
A když je někde takhle rušno, bývá to ideální nervní podhoubí pro různé úzkostlivé povahy z řad nesocializovaných matek.
Ne každá totiž hned na drc pochopí, že v této specifické sociální skupině platí jiné návyky než třeba ve veřejné knihovně pro dospělé.
Pokud není zvklá na to, že kdykoliv může k jejímu dítě přijít jiné dítě, vyrvat mu z ruček oblíbenou hračku s křikem, že ji chce taky, měla by jít urychleně domů, než se dočká ještě horších excesů.
První předpoklad je, navštěvovat tato teritoria alespoň s jednou svojí hračkou, aby bylo něco  "na výměnu". Nejideálnější je odrážedlo, mé dítě už nebaví, když na něm jelo celou cestu, ale ostatní děti okamžitě vytvoří strkající se chumel a opustí své, pro Destruktora  atraktivnější, kyblíčky a kočárky. 
Destruktor celkově patří někam napůl mezi nekňuby a drzouny, v pohodě svou hračku půjčí, ale nerad dál půjčuje něco, co už si s mým zeptáním uzmul u jiného dítěte.
Miluje hračky na provázku, které může za sebou tahat a pokud na ně jde ještě naložit písek, je to skvělé. Bohužel, zatím jsem na něco takového v hračkářstvích nenarazila, ale na pískovištích to děti mají, budu muset obchody pročesat důkladněji.
   
Dnešní dopoledne jsme trávili na mnohem méně exponovaném hřišťáku u nás, u sokolovny, a sešly jsme se tam tři maminky a pět dětí.
Pohoda.
Jenže pak nás některou napadlo jít dělat s mrňouskama bábovičky a ani jedna jsme neuměly žádné říkadlo, při kterém se musí bušit lopatičkou do bábovky, až se ona vyděsí a ztuhne v požadovaném tvaru.
Různě jsme tedy za všeobecného veselí improvizovaly až nás napadlo, že by mohla poradit asi pětiletá holčička, co si hrála kousek dál s panenkou.
Proběhl kouzelný rozhovor:
"Hele, slečno, neznáš nějakou říkanku, aby se nám dařily bábovičky?"
"Ne, neznám, mně se daří i bez říkadel, musíte mít mokrý písek, jinak vám nic nepomůže."
"Aha, tak díky za radu," řekla jsem a směrem ke spolumatkám jsem se smíchem poznamenala, že se asi budu muset podívat na internet.
Slyšela to i holčička a uzemnila mě:"My máme internet doma, ale nic takového tam teda nemáme."
"Tak já kouknu na ten, co máme doma my a snad něco najdu," nechtěla jsem se nechat.
"No, jak chcete," řekla důležitě ta malá a jala se přestýlat pojedenácté svůj kočátek.
Ostatní mamči na písku se válely smíchy.

Ale to jsem odbočila, chtěla jsem hlavně říct, že u nás na dědině je to s hračkami bezva, každá jsme donesly nějakou a ty jsou na písku pořád, takže si pohrají i děti, které příjdou bez. A mohu konstatovat, že se ani moc neztrácí. A pokud ztrácí, je to plynule doplňováno jinými, takže si vždycky pohraje každý. Většinou i já .