Jebe, jebe, jebe!

Tak vypadají výkřiky absolutního nadšení.

Musím začít od Adama.
Tedy přímo od Vánoc.
Tehdy jsem měla plnou hlavu toho, čím bych si tak udělala radost a jednou z možností bylo i nové kolo. Jenže ve vyhlédnutém obchodě byly vánoční slevy nějaké slabé a nic mě nepřesvědčilo o tom, že zrovna teď je vhodná chvíle na koupi něčeho tak důležitého, jako je kolo - přítel člověka.
V mém případě přímo dalšího člena rodiny.
Zatímco auta střídám, jak se mi zamane, s koly to bývá srdeční záležitost, neb jen ona vědí, jak se na nich někdy nadřu i euforicky raduji. Ať to zní divně, jak chce, kolo je pro mě zdrojem emocí a výběr nového jsem nechtěla odfláknout.

Radilové kolem mě do toho pletli ještě jakési technické údaje, mleli něco o přehazovačkách a pořád se bavili o nějakém Japonci Shimanovi, aluminiovém rámu a gelovém sedle, ale jen já věděla, že nejdůležitější je, aby bylo červené.
A také nesmělo být moc drahé, protože pak by se mohlo stát, že bych se z něj bála sesednout i jen na zastávku na nějakou limonádu po cestě, aby mi nezmizelo přímo před očima. I takovéto věci se tady v přecyklistikované placaté nížině dějí.
Vánoce tedy přeběhly, kus zimy také a radilové okolo začali bublat na poplach, že když ho nekoupím ještě před jarní sezónou, můžu se s nějakými slevami, i bídnými, rozloučit.
Musela jsem jít do toho prsama, a koncem března, když bylo nejvíc práce a zimy, jsem obíhala obchody a hledala to ono. Z internetu jsem měla nastudováno, ale ta barva, ta barva...
A pak jsem ho uviděla!
Stálo v takové dlouhatánské řadě úplně blbých kol, jen ono jediné na mě mávalo a volalo:"Hele, to jsem já, co mě budeš navždy milovat, koukej na tu krásnou metalízu!"
Ano, tady už nebyl prostor pro váhání, bylo to jasné.
Naporoučela jsem si ještě sedačku pro Destruktora (bože! jen ta stála 2 tisíce!), helmičku, musely se dokoupit blatníky, stojan a světýlka, uf, uf, chudák peněženka. Ale stálo to za to, jen mi v té radosti nedošlo, jak kolo dostanu domů, když jsem malým POLOautem. Různě složité logistické akce stejně skončily na tom, že venku téměř mrzne a v takovém počasí jezdí na kolech jen železní muži a důchodci nad hrobem a já nejsem ani jedno ani druhé.
Kolo muselo v obchodě počkat pár dní, než se udělalo slunečno a dalo se těch pár kilometrů překonat v pohodě a radosti. Velmi jsem se bála, že Destruktor na sedačce nevydrží, že bude chtít po pár metrech dolů, ale první zkušební jízdy dopadly úplně opačně.
Mrňous nadšený, s radostí se rozhlíží na svět z výšky, na kterou ještě není zvyklý a kolo je teď jeho největší miláček.
Důležitě si nechá nasadit helmičku, chytí se madýlek na sedačce a jedeme.
Kdyby už byl trochu větší a uměl slůvka vyslovovat tak, jak se má, asi by v tom nadšení na celé kolo hulákal :"Jede, jede, jede."
Jenže my jsme ještě malincí, písmenka se nám trochu pletou a tak jedeme po cestě a mrňousek zplna hrdla křičí:"Jebe, jebe, jebe."
Obvykle to ale nebývá moc dlouho, protože pravidelné drncání na kočičích hlavách zdejší cesty má silné uspávací účinky.
Pak už nekřičíme, ale spící bezvládná hlavička mlátí ubohou matku nebo sestru do zad helmičkou a to je čas se otočit a vrátit domů.
Snad se ty naše jízdy budou časem prodlužovat. Radost ovšem máme už teď!

$$OBR400917$$