Jsem lama,

ale stejně šťastná.

Psal se rok 1983.

Já mimo jiné hrála závodně 2. ligu v minigolfu a všichni společně v našem oddílu jsme zoufale vzdychali po nějakém lepším vybavení, než to, které se dalo sehnat v naší české kolině a nestálo za nic. Bylo asi pět míčků různé tvrdosti (nebo měkkosti?) a dva druhy holí, hrozná a ještě horší.
Všechno ostatní, co jsme vidívali na závodech a nad čím jsme vzdychali u jiných bylo dovezeno z nedostupného Západu. To se jim to vyhrávalo, když měli na každou dráhu speciální míček, někdy i dva, aby si mohli vybrat požadovaný odskok podle momentální teploty dráhy!
Ach... dokonce jsme mezi sebou měli i machra brusiče, který dokázal míček z vhodně sehnaného materiálu udělat.
Ó, jak jsem si jich považovali, dokonce jsme si je podle něj i pojmenovali, ale přece jen, do profesionálních lakovaných měly daleko.
Ti informovanější měli zprávy, že nejbližší prodejna snů je v předaleké Vídni, ve městě, kam se každý jen tak nedostane a že je to skoro tak, jako kdyby ani taková prodejna nebyla.
JENŽE!
Jednou jsme si tak na nějakém rodinném haldamaši vzpomněli, že vlastně máme kdesi v Rakousku rodinu a že by se s tím možná dalo něco dělat. Strýc, který nejlépe mluví německy se do toho opřel a brzy bylo na světě pozvání od rodiny babiččiny sestřenice a s ním i vyhlídka na devizový příslib.
Další týdny strýc trnul, jak posoudí jeho žádost na závodním výboru KSČ a na ROH a protože měl neposkvrněnou minulost a nikdy nebyl chycen, že by nadával na Husáka, byl mu během půl roku různých strkanic povolen výjezd na pár dnů do Vídně.
Pamatuji se na atmosféru těch týdnů, kdy chodil strýc zahalen do aury z vyjímečnosti, neboť byl první a jediný z naší rodiny, který se podívá na Západ. Načerno sehnané šilinky mě a taťkovi pak měli zabezpečit, že nám budou dovezeny vysněné míčky a hůl z kouzelné prodejny na Mariahilfer Strasse.

Proč se tady o tom tak rozepisuji?

Protože dnes se píše rok 2009, já si jezdím do Rakouska nakupovat každou blbinu tak samozřejmě, jako kdybych jezdila do vedlejší dědiny.
Vůbec mi nepřijde divné, když se nás partička domluví, že si teď, o prodlouženém víkendu zajedeme do ZOO do Schönbrunnu, prostě kývnu, že jo a začnu se těšit.
Natěším Alex, vydrhnu kočárek Destruktorovi, zalarmuji i další spřátelenou rodinku a jsem v klidu.
Mám už totiž pocit, že v téhle důvěrně známé a procestované Evropě, kdy si jezdím přes hranice sem a tam jsem v úplné pohodě.
Jenže ono to tak bohužel není.
Já, ukolébaná lama, žijící v představě, že se seberu a jedu, přece jen musím dodržovat nějakou štábní kulturu.
A tak mi dnes ráno mimoděk došlo, že nejedeme nikam.
Destruktor musí mít svůj pas a ten mi do zítřka nikdo nevyčaruje.
Takže žádný výlet nebude a já teď horečně vymýšlím náhradní program, když jsme se tak všichni těšili.