Už vím,

jak je v pekle.

V setmělé místnosti stojí v rohu postýlka a v ní pravidelně oddechuje maličké, čerstvě narozené miminko. Dětská postýlka vypadá skoro až nepatřičně velká pro ten malý uzlíček, který v ní spočívá.
Je noc a na skříňce svítí malá lampička, aby se celý pokoj neutopil ve tmě.
Noc je příjemná, na počátek května neobvykle teplá. Vzduch proudící z pootevřeného okna si pohrává se záclonou a aniž by bylo slyšet nějaký zvuk, objevují se u postýlky tři stíny. Otevřené dveře do ložnice rodičů se přivřou jen na úzkou špehýrku a stíny se mění na tři zvláštně oděné ženy.
Přistupují k postýlce blíž a dívají se na bezbranné stvořeníčko.

"Budeš milá a chytrá, lidé tě budou mít rádi," pravila první žena s rukou nataženou nad hlavu mininka.

"Budeš mít práci, která tě bude bavit a rodinu, která tě bude milovat." řekla druhá a mávla závojem na své paži.

Třetí žena mlčela.

Dlouho přemýšlela a pak tichým, sotva slyšitelným hlasem řekla:"Vždcky, když si budeš myslet, že jsi šťastná, objevím se já a dokážu ti, jak lehce tě mohu srazit tak hluboko, jak budu chtít."

Prudce se otočila, až jí zavlály dlouhé lehké šaty na hubeném těle a všechny tři byly pryč.

Maličká Bára se trošku zavrtěla v peřince, ale spala dál.

Uplynulo mnoho let.

Třetí sudička seděla ve velkém křesle a  vnitřním zrakem putovala po životech svých svěřenců. Najednou se skoro lekla, jak velký pocit štěstí k ní zavanul z jedné domácnosti.
Zase ta Bára.., zasyčela pohoršeně a soustředěně zkoumala, kde se tolik štěstí najednou vzalo.
Viděla to všechno, nic jí nezůstalo skryto a proto přesně věděla, kam tnout, aby ublížila co nejvíc. A čím víc lidí dokola to zasáhne, tím byla její spokolenost větší.
Je zkušená a svou práci zvládá mistrně. Proto byl její úder promyšlený a hodně krutý.
Potěšila sama sebe natolik, že se natáhla ve svém omšelém křesle do pohodlnější polohy a velmi spokojená usnula.
Takhle dobře už jí dlouho nebylo.