Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

sobota 23. června 2007

Domku, domečku, kdo v tobě přebývá?

Pohoda a klid, Báro, neboj se a vstup dál...

Je to smutné, že to říkám, ale dům, který obývám mi k srdci nikdy nepřirostl. Nevím, zda je to tím všudypřítomným pracovním chaosem, který zde panuje díky manželovu podnikání, ale asi nejvíc mi zde schází kousek útulného místa k relaxaci.
Tam, kde lidí žijící normálně mají udělané nějaké, i sebemenší posezení, tam je u nás kus staveniště, tam, kde jsem měla kdysi, za dob nepodnikání, pár záhonků s květinami je naskládaný materiál, různé stroje pod plachtou, bečky na šrot a celková atmosféra na našem dvoře je zcela stejná jako na starém fabrickém dvoře firmy Beznaděj a synové.

Po mnoha nepodařených pokusech tuhle nevlídnou situaci změnit, jsem rezignovala, ztratila zájem cokoliv měnit a zcela samovolně se mi naskytlo k příjemnému večernímu posezení místo jiné, naprosto nečekané.

Sousedův dům naproti přes ulici.

Je zvláštní a asi nemá obdobu v širokém okolí.
Patrová stavba někdy z dvacátých let minulého století byla koncipována zcela jinak, než všechna selská obydlí v okolí.
Pradědeček nynějšího majitele s italským jménem se po dobrodružných toulkách po světě se chtěl někde usadit a postavil tenhle útulný domek ve stylu zcela městském, kde nechybí salónek pro návštěvy, krásné dřevěné schodiště, veliká koupelna a příjemné ložnice v patře.

Nepřijel za světa jen tak, dovezl sebou dvě živé, obrovské želvy, které stále žijí a mají se čile k světu, spoustu trofejí a sbírku exotických motýlů... všechny ty vzpomínky stále zdobí stěny pokojů a připomínají doby minulé. Pouze uplynulých sto let jim dalo patinu uběhlého času. Všechna křehká motýlí křídla přece jen nevydržela občasný sluneční svit a pár špendlíků je již bez svého motýla, sem tam se objeví lysinka scházejícího peří u obrovských vycpaných orlů a jestřábů.

Co pamatuji, dům slouží jako víkendové útočiště pro pravnukovu rodinu přes letní období, jinak je prázdný.

Vše zůstalo tak, jak bylo kdysi zařízeno, nábytek, koberce, dečky, lustry, kachlová kamna... oáza útulnosti, starých časů a pohody, která by se dala krájet.
Maličký dvoreček s pumpou a se širokou lavicí u kamenného krbu zvoucí k posezení, zídka porostlá netřesky a mužíčkem ho odděluje od vyvýšené malé zahrádky, kde je pár vonících jehličnanů  a místo pro dva záhonky.

Tam jsem našla svou oázu.
Samozřejmě, že s tím je spojený dohled nad prázdným domem po většinu roku a to mi přesně vyhovovalo.
Přes léto pravidelně nakrmit obrovské krotké želvy, pak půl hodinky siesty s knihou na tom milém dvorečku a přes zimu vždy jen proběhnout místnostmi, zda je vše v pořádku a pohladit si vycpaná zvířátka.
Želvy v tom čase spaly ve sklepě. 

Majitel Honza a jeho žena jsou vzdělaní, nesmírně srdeční lidé a dlouhá léta byli jediní, s kým jsem si ve svém bydlišti tykala. Jejich letní příjezdy pro mě byly vždy velkým potěšením, neboť večery s nimi strávené byly plné zajímavého povídání provoněného dobrým vínem a něčím na grilu.

Ano, poslední věta je úmyslně v minulém čase, protože před pár lety si postavili krásný nový dům a potřeba jezdit 150 km do staré bajdy najednou zcela pominula. Asi tak pět let se zde Honza zjevuje tak dvakrát do roka, aby se podíval, co kde zase zchátralo, protože dům  nepřítomnost svých majitelů očividně špatně nese.

Babičky želvy odjely předloni také do nového domu, a v našich telefonátech s Honzou občas proletěla zmínka o nutnosti zbytečnou nemovitost prodat.
Pokud bylo jen u myšlenek, bylo stále dobře. Ale letos na jaře se najednou zjevila jakási slečna z realitky, požádala o klíč do domu a za chvíli mezi okny v patře visela obrovská cedule "NA PRODEJ" a telefonní číslo se znakem realitky.

Zatrnulo mi u srdce.

Pak přijel Honza odvézt si pár památek, zbytek zde chce nechat, co by s tím prý dělal.

"Vem si odsud co chceš," řekl mi na rozloučenou a mě hrkly slzy do očí... moje oáza... vzala jsem si pár skleněných krabic s brouky a motýly, co visely ve schodišti a secesní lampičku z ložnice, zbytek se rozprodá mezi supy, co objíždějí stále v hojném počtu vesnice a prolézají půdy u starých lidí, kterým pak dají zlomek ceny za odvezené předměty.

Pár zájemců přijelo, ale nikdo moc vážně nevypadal. Na celoroční bydlení to chce velké investice a na chalupu je to asi drahé.
Třeba mi oáza ještě vydrží alespoň přes tohle léto... 

Domečku můj, bude se mi stýskat.
 

14 komentářů:

  1. No nedif se, že když orla dlouho hladíš, tak ho něgdy i vyhladíš :-))

    OdpovědětSmazat
  2. Ano ano - ta poezie míst, na nichž čas ukazuje svou jinou tvář, ona zašlá krása, ten zvláštní neostrý obraz zrcadla starých dob*

    OdpovědětSmazat
  3. A proč si to teda nekoupíš? :)

    OdpovědětSmazat
  4. Bárotak si mi docela připomněla časy, kdy jsme prodávali chalupu v Beskydech. Já tam jezdila přes 10 let jen v létě a další spoluvlastnice nebylo přes neposekanou trávu ani vidět jak popíjí s návštěvkama kafíčka. Prodali jsme to na můj nátlak tak jak to stálo se vším všudy. Letos jsem se tam byla podívat, moc hezky tu naši rozpadlou ruinu přestavěli, dívala jsem se na to shora z louky a měla jsem radost, že jsme to tenkrát udělali, naopak Danulka, která byla tehdy ráda, teď lituje,, protože ty peníze zbytečně promrhala a teď nemá nic, kromě kusu té louky.Je škoda, že se doma necítíš doma a rezignovat bys neměla, rezignovat se může vždycky až na konci třeba:-)

    OdpovědětSmazat
  5. Strašná škoda......takovouhle historii vlastního rodu prodat...

    OdpovědětSmazat
  6. Báro,já svou \"oázu\" stále hledám. Je fajn, když taková nějaká oáza je a může to být jen jeden pokoj nebo \"jen\" krásná lodžie... takové bych se nezbavil. Tak ať Ti ta oáza vydrží alespoň přes to léto!

    OdpovědětSmazat
  7. Původně jsem myslel, že tam tajně chodíš za sousedem a ona se z nevěry vyklube tak smutná historka... Ach jo :-(((

    OdpovědětSmazat
  8. Rowdy,jen po hlavičce ho nehladí. Mám v jeho věku strach, aby mu neupadla.Žluťásku, i ta neostrá zrcadla tam jsou a dokreslují vše...Mod, když já nevím, zda rezignace není ZAČÁTEK konce. Naštěstí mám stále tolik aktivit, že některé věci mohu nevnímat a dělat jako že nejsou.

    OdpovědětSmazat
  9. Armine,až si skoro myslím, že je mi to víc líto než jim. NIKDY bych tam nenechala třeba knihy!aTeo, já to nekoupím, protože bych starost o další dům nezvládla, ale těch hodin, co jsem se o tom napřemýšlela a v duchu si to plánovala, těch bylo moc.Kamio, asi vydrží přes léto a ty snad, přes to stejné léto, svou oázu najdeš :-)JOJ, Baníčku! To je nápad. Skoro mám chuť ten článek předělat. Ale nemůžu, nemám rubriku HARD FANTASY.

    OdpovědětSmazat
  10. Takhle jsem taky přišla o oázu, domeček po prarodičích. V té době jsem neměla peníze na opravu a na bydlení to taky nebylo :( Dodneška mě to mrzí...

    OdpovědětSmazat
  11. sedmi,nemít dnes domeček, tak bych do toho šla. Nejvíc se děsím situace, kdy by to koupili nějací nepřizpůsobiví a já se musela dívat na postupné vybydlování..

    OdpovědětSmazat
  12. Báro, nemáš fotky???? To bych chtěla vidět takovej domeček... a co ho nabídnout blogerům? Myslím, že zde je i početná kategorie velmi majetných nudících se romantických blogerů, co by do toho šli. Když to dobře nafotíš, můžeš mít naproti kamaráda blogera i oázu.

    OdpovědětSmazat
  13. zuzi,máš pravdu, bez fotek to není ono. Hned jem vyrazila s foťákem do akce a pár obrázků ráda dám do placu.

    OdpovědětSmazat