Pár dnů stará příhoda,

vlastně dvě.

Pátek 27.června.

Paní učitelka vzkázala, že bude vysvědčení rozdávat už od třičtvrtě na osm a že to bude fofr, aby děti mohly jet autobusem 8:10 zase zpět domů. Uff, bylo to ještě rychlejší. Jeli jsme autem, Matýsek měl velkou kytku, bílou košili, stříbrnou kravatu, černé kalhoty a "lakýrky", což jsem 

neshledala jako vhodnou kombinaci do autobusu. Ve škole jsme byli 7:46... a zpět doma 7:55.

Co tedy s načatým dnem? 

Beruška si potřebovala ještě vyzvednout vysvědčení ze ZUŠky z Lipníka, kam už pár let jezdila na zpěv, letos absolvovala, tak jsme zůstali ve svátečním a jeli pro další nálož jedniček a dále do Prostějova, navštívit dědečka.

Audience u dědečka se protáhla skoro do oběda. Nevím, kdo to navrhl první, ale nápad, jít za odměnu někam na jídlo, nebyl z nejlepších.

Kdo chce vidět, jak vypadá peklo, ať si zajde poslední školní den do mekáče. 

Zejména, když tam rozdávají zdarma zmrzlinu za samé jedničky!

No nic, Beruška se své zmrzliny, na rozdíl od Matýska, vzdala, koupily jsme si jakýsi zeleninový salát (kdybych měla po ruce svůj dresing, tak by to docela ušlo, ale běžně ho v kabelce nemívám) a Mates slavil s kuřecími nugetkami (úkol do příštího školního roku - nějak mu to vymluvit až zhnusit).  

Přežili jsme to, dobrá nálada nestihla vyprchat, už jsem se těšila domů.

To jsem ještě netušila, že to hlavní teprve přijde.

Frčíme si to směrem k Helfštýnu, když tu najednou na místě, KDE NIKDY NESTÁVAJÍ, policajti! A už plácačku nahoru a "paní řidičko, udělala jste přestupek, bude pokuta..."

No jo, předjížděla jsem cyklistu a nevyhodila jsem blinkr, takže občanku, řidičák, techničák, známe to každý.

Musela jsem jít hrabat do kufru do kabelky a panu příslušníkovi neušlo naše slavnostní oblečení.

"Vysvědčení máte?" zahlaholil.

"Jasně, dvakrát samé jedničky," zachraňovala Beruška situaci a místo mých dokladů mu nacpala do ruky dva úřední papíry.

Někdy v tu chvíli mi došlo, že moje doklady leží doma na stole, jak jsem si ráno měnila kabelku.

Jediné, co se mi podařilo najít, byl malý techničák, protože ten bydlí v autě trvale.

Policajti byli dva, jeden Hovorný, ten byl akční a druhý mladší a Hezký, ten jen tak koukal po Berušce.

Hovorný se začetl do vysvědčení a nechápal. "Co to studujete, že tu máte takové předměty... komorní zpěv, vy zpíváte?

"To je ze ZUŠky," pípla naše zpěvačka a Hezký ožil a zapojil se do diskuse:"Na co hrajete?"

"Já nehraju, já zpívám."

"No, jo, komorní zpěv, ten poslouchám rád, a taky Kabáty," prohodil Hezký nenuceně.

Tím nás odrovnal.

Chvíli to vypadalo, že se na moje doklady zapomene, ale nezapomnělo.

Topila jsem se v rozpacích a strachu, že to bude tentokrát opravdu drahé, protože přestupek a doklady nikde, to už je docela průšvih.

"Víte, já se omlouvám, já jsem se teď v sobotu vdávala a  vyřizuji všechny doklady nové, tak jsem si ty staré nechala doma..." blábolila jsem jako blázen.

To Hovorného zaujalo:"Vy jste se vdávala? A to jako doopravdy? Přímo vy?"

"No, já," pípla jsem a vzala jsem mu z ruky ta vysvědčení a podala mu naše svatební oznámení, asi jedinou věc, která byla v té vyměněné kabelce, kromě peněženky.

"Aha, tak jeďte, nevěsto, ... když máte ty samé jedničky..."

Ježíšmarjá, honem do auta, než si to rozmyslí. 

Připoutat, nastartovat, rozsvítit, vyhodit blinkr, říkala jsem si v duchu a rychle pryč.

Takže dodatečně: "Chlapi, dík, polepším se, už mám tu občanku s ostříhanými rohy zase zpět v aktuální kabelce. Řidičák taky."