Souhrnná zpráva o žití

v úžasném místě, kde starosta musí pod rouškou tmy odstranit pahýl dopravní značky, aby si k ní chlapi nepřivazovali koně, když jdou do hospody.


V létě jsem nestíhala moc psát, protože jsem se kochala. Novým místem, kde žiji, přírodou, životem v přírodě... Sžívali jsme se s Kapitánem, jeho dcerou Beruškou, mým Matýskem a veselým pejskem Kimbou. Někdy se k nám na víkendy přidává Alex, docela často, z toho mám
radost. Baví mě být součástí toho, jak se můj milý ajťák pomaloučku mění na chalupníka, občas to nemáme jednoduché. Ještěže se vždy objeví nějaký rozvážný vesničan a přispěje dobrou radou k nasměrování našeho kočičko-pejskovského snažení ke zdárnému výsledku.

Podzim byl ve znamení Matýskova nástupu do školy.... uf! Copak první den, to se všichni ptali: "Jakpak bylo ve škole?" a mrňousek se pýřil a říkal, že dobře, ale pak přišel den pátý, třicátý, padesátý a už to legrace nebyla. Vstávat o hodinu a půl dříve, než do školky, nejít jen 20 metrů
do sousedního domu, jako jsem to měli. Teď je to 15 minut na autobus, do vedlejší vesnice a v 7:45 už zvoní na hodinu... jsou to galeje vytřást Matýska z postele a vystrčit ho do deště a zimy, malého školáčka, s batohem těžkým jako hrom. Naštěstí z naší uličky chodí dětí chumel a dávají to všechny, takže žádné rozmazlovačky autem, to opravdu jen mimořádně. Není to jednoduché a uvědomuji si, že první, co malého človíčka v jeho životě učíme je spěchat... snažím se ráno vyčarovat nějakou pohodu, ale jde mi to ztuha, sama ještě spím. Tak alespoň, že se cení snaha, fakt se snažím!
Perfekcionista je to. Úlohy píšeme hodinu, i déle, u každého písmenka je tyjátr, když to není přesně jako předloha, mrňous šílí, někdy i slzy tečou, o práskání perem a trucování pod stolem ani nemluvím, všichni tři dospělí půjdeme za trpělivost rovnou do nebe. No, nicméně, nosí jedničky, přísná paní učitelka nešetří pochvalami, usmívám se, ale v duchu už "stříhám metr", nemohu se dočkat prázdnin, potřebujeme je všichni. Ovšem zase musím přiznat, že se nám do domácnosti se školou vloudil i jistý řád a pravidelnost a to je dobře, my chaotici nějaké mantinely potřebujeme.

Přírodu a zdejší krásy si nechám na jindy, to se nedá odfláknout jedním odstavcem, jsem okouzlená, jak je to tady malebný kraj. Kupodivu moc nefotím, spíše to nasávám do sebe, tiše se kochám a užívám si to, vědomě si do mysli zapisuji každičký okamžik našeho současného bytí, abych si to pamatovala co nejdéle, tu radost ze všeho, co děláme a prožíváme (i ty Matýskovy úlohy :D).

Jaro jsem přivítala se "svými" čápy, o nich též samostatně, mám tady v okolí 3 hnízda, sledujeme je, trneme, zda se po zimě vrátí, zda vyvedou zdárně mláďata, zkrátka žiji s nimi, poprvé lituji, že nemám křídla a nemohu nakouknout k nim domů, ale v tom je možná ta poezie, že jsou tak blízko a přesto vzdálení.

Teď budu asi hodně přemýšlet, abych si vzpomněla na heslo na blog, přestávka byla opravdu dlouhá, ale asi nutná. Aklimatizace na nový život probíhá dle plánu a to je důležité.
Na příště si nachystám nějaké obrázky.