Poslední věc, kterou nám EU ještě nevyhmátla

Mlýn na staré báby

Tohle téma mám  blogovacím plánu již nějaký rok, ale teprve teď mě rozkývala debata u Laca na blogu. Začalo to nevinně, jako dobrý nápad na doménu"kamsnimi.cz" (starými lidmi), ale v komentářích se to samozřejmě zvrhlo na obligátní "kam s opotřebovanými manželkami". Inu nejsou první, koho taková věc napadla. Zatímco oni to řeší rozjetím webu kamsni.cz, naši předci na to šli jinak:

Přečtete si hezké povídání, jak to celé vzniklo.

Již od nepaměti se lidstvo pokouší najít nějaký zázračný prostředek, který by umožnil omládnout. Bezvýsledně se o to pokoušeli alchymisté, kteří se snažili vyrobit elixír mládí. To, co se nepodařilo celá staletí, se poprvé na světě událo v malebném chodském městečku Koloveč. Místní občan vymyslel geniální způsob, jak navrátit mládí. Mimořádný a originální byl hlavně způsob, jakým se mu to podařilo.

K navrácení mládí sestrojil mlýn na parní i větrný pohon, který staré přemele, strukturálně rozloží a zpět sestaví na mladé. 
Občan kolovečský , který mlýn sestrojil, se jmenoval Kajetán Matěj Černý. Ten se roku 1831 přiženil do Kolovče ze Švihova, kde se v měšťanské rodině mistra soukenického a faktora přádelny na vlnu Matěje Černého narodil. Za manželku si vzal Alžbětu Šedlbauerovou z domu čís. 1.Po příchodu do Kolovče zanechal punčochářského řemesla, kterému byl vyučen a začal jako celoláník na vyženěném gruntu rolničit. Již po svém příchodu se aktivně zapojoval do života obce a v revolučním roce 1848, kdy se z nařízení zakládala Národní garda v Kolovči, byl zvolen v hodnosti nadporučíka jejím velitelem. V letech 1851 – 1852 vystavěl za obcí nad rybníkem směrem do Kanic na svém poli prostornou přízemní budovu čís.145 (dnešní kartáčovna). V této budově zřídil sirkárnu, kterou z počátku pronajímal, později provozoval sám až do své smrti. Sirkárna vyráběla a obchodovala úspěšně a v roce 1874 zaměstnávala na 100 zaměstnanců.V té době postavil K.M. Černý 10 domů a to dílem pro své děti a dílem pro své zaměstnance. Byl mecenášem pro obec, školu, kostel i spolky. V obci se těšil velké vážnosti a široko daleko byl vyhlášeným šprýmařem.

V té době žilo v Kolovči 1330 občanů ve 200 domech. Druhým, ač nedobrovolným aktérem vzniku mlýna byl další kolovečský občan, mistr mydlářský Jakub Šperl. V čís. 43, ve kterém bydlel, prodával mýdlo a vápno. Byl to člověk podnikavý a přičinlivý . Šperl se rád strojil podle mody, nestyděl se však při práci nosit dřeváky a starý cilindr. Spoluobčanům byl pro legraci a přezdívali mu „ Moda“. V letech 1862 – 1863 vystavěl na pustém místě na konci Kolovče při silnici do Chocomyšle mohutnou a prostornou budovu, ve které zřídil parní mlýn na mletí obilí. Mlýn se však nevyplácel a již v roce 1869 byl v dražbě prodán. Koupili jej Jakub Ekstein a Ludvík Hirsch, kteří v něm zřídili druhou kolovečskou sirkárnu. V lednu roku 1863 se po nedělní mši svaté, tak jak ostatně bývalo zvykem, sešli sousedé hospodě. Obřadně věšeli kabáty a klobouky na věšák u dveří a jeden po druhém sedali na svá místa ke stolům. Každý z nich již měl za ta léta své a běda, kdyby mu na něj sedl někdo jiný.

Jakmile upili prví doušek piva, rozběhla se mezi nimi živá debata. V čele nejdelšího stolu seděl Černý a naslouchal debatě sousedů. Po jeho pravici sedící purkmistr Vondrák zaujatě hovořil o záměru obce, aby byl Koloveč povýšen na město. Ostatní souhlasně přikyvovali a předháněli se ve vyjmenovávání důvodů, proč by měl císař žádosti vyhovět. Byli tak zabráni do debaty, že si ani nevšimli nově příchozího hosta. „Mohu si přisednout sousedé,“ vytrhl je z hovoru nově příchozí. Oči všech u stolu, které na něj v tom okamžiku pohlédly, nesly známky úžasu. Muž ve fraku a s cilindrem na hlavě nebyl zrovna v hospodě častým hostem. Nechodil tam rád, protože si ho ostatní často dobírali kvůli tomu jak se oblékal.“ To je ale vzácná návštěva, Moda přišel mezi nás,“ zahla­holil radní Svačina. Po zaslechnutí své přezdívky se muž na něj zamračil a pohledem ho probodával. “ Já se jmenuju Šperl a ne Moda ,“ vykřikl, a aby dodal svým slovům váhu praštil pěstí do stolu. Překvapeně na něj všichni pohlédli.“ Tak se nerozčiluj a sedni,“ zachraňoval situaci Černý. Chvíle váhání mu poskytla pocit zadostiučinění. Sedl si mezi ostatní a naoko se tvářil uraženě. Upíjel pivo, které mu donesl hospodský a pln jiných starostí nevnímal hovor u stolu. Z přemýšlení ho vytrhla ruka, která ho poplácala přes rameno.“Tak by nás sousede tady všechny zajímalo, co budeš v té budově, kterou stavíš provozovat,“ zeptal se radní Sazama.
Se souhlasným pokyvováním hlav na něj všichni pohlédli. Již od počátku stavby tajil přede všemi účel, za kterým nechal na pustém místě stavět velkou budovu. S vážnou tváří pohlédl na Sazamu se slovy: „ To co tám bude, sem neřekl ani své ženě, natož abych to řekl tobě.“Vtipné odpovědi se všichni upřímně zasmáli. Jeden z přítomných však již věděl, co se v té budově bude vyrábět. Byl to Černý. Ten se totiž stal při své pravidelné sobotní obchůzce po Kolovči svědkem, jak se do právě dokončované Modovy stavby navážejí stroje. Jelikož to byl člověk znalý, ihned poznal, že se jedná o zaří­zení parního mlýna na mletí obilí.K údivu celé hospody znenadání povstal a k překvapenému Modovi pronesl: „Já už vím sousede co máš v plánu. Ty budeš mlít obilí. Ale jako že se Černý jmenuju, já budu mlít dřív než ty..A tady před svědky tě nabízím, abychom se vsadili o sud piva, kdo bude první.“Moda s úsměškem na rtech, vědom si náskoku který mě, vyskočil ze židle se slovy: „Tak platí,“ natáhl ruku k Černému. Podané ruce rozsekl purkmistr Vondrák, čímž sázku stvrdil.
Hned druhý den začal potají vznikat za zdmi Černého továrny mlýn, který za krátko rozvířil poklidnou hladinu nejen v Kolovči, ale i ve všech vědeckých kruzích. Stavba mlýna za neustálého dozoru Černého rychle pokračovala. Jakmile byl mlýn hotov, zaučil rychle obsluhující personál a v noci nechal hotový mlýn přetahnout do svého domu. Když nic netušící občané roku 1863 provázeli po Kolovči jako každoročně o masopustu průvod masek, vyjel ze vrat domu čís.1 podivný stroj tažený párem koní. Bylo na něm napsáno: „ Parní mlýn na přemílání starých bab v poměru 7:1“.Chasa, která mlýn obsluhovala, ihned začala svážet přihlížející staré báby na trakařích ke mlýnu a jakmile jich měla 7, naházela je do násypky. Po asi deseti minutovém mletí vyšla z mlýna krásná sličná panna. Užaslí diváci si žádali dalšího mletí, ale ten den se již nemlelo, protože se všechny báby schovaly, jaký měli z toho vynálezu strach. Jakmile průvod skončil, všichni rychle spěchali do hospody hnaný zvědavostí, jak dopadne sázka. V dobré náladě zasedli a čekali na oba aktéry. První přišel Černý. Hned ve dveřích ho přivítal potlesk všech hostů. Takovou událost ještě Koloveč nezažil. Poroučeli mu kořalky a jen kdyby byl tak hodnej a jejich báby taky přemlel. K pobavení všech vytáhl notes a tužku a začal si pečlivě všechny zájemce zapisovat. Když se ovšem ve dveřích objevil Moda, dosáhlo veselí vrcholu. Hned mezi dveřmi spustil: „ je to podvod, nic nezaplatím, kdo to jakživ slyšel, aby se mlely starý báby na mladý děvčata“.Tím ovšem jen přilil do ohně a burácivý smích na několik minut zaplnil hospodu. Když se poněkud hosté uklidnili, řekl Černý: „ když jsme sázku uzavírali, tak se nemluvilo o tom, co se bude mlít, jen kdo bude první. A to jsem byl já. Ale ať rozhodne purkmistr a radní, kdo sázku vyhrál.“ Představitelé obce povstali. Jen s velkým vypětím sil se snažili udržet vážnou tvář .Purkmistr pronesl: „ sázku vyhrál Černý a ty Modo musíš zaplatit sud piva a to hned.“Se sklopenou hlavou šel Moda k hostinskému, vytáhl peníze a sud zaplatil. Sedl si k ostatním a snažil se pít co nejrychleji, aby škoda kterou utrpěl, byla co nejmenší. Osm rychle vypitých piv mu dalo zapomenout na prohranou sázku a na znamení smíru podal Černému ruku. Od té doby byli dobrými kamarády. V roce 1865 společně založili druhou kolovečskou cihelnu.

To, co se událo o masopustu v Kolovči, se rychle šířilo vyprávěním po okolí. Za krátkou dobu snad nebyl nikdo, kdo by neslyšel o zázračném mlýnu na staré báby. Do Kolovče docházelo mnoho dopisů, ve kterých se pisatelé tázali, kdy se zase bude mlít. Proto mlýn čas od času znova a znova vyjížděl .Vlivem průmyslové revoluce se měnila jeho vizáž, pohon i velikost. Od roku 1948 však již nevyjíždí o masopustu nýbrž na pouť kolovečskou v srpnu. Největší změna nastala v roce 1949, kdy byl upraven mlecí poměr ze 7:1 na 1:1 a samotné mletí se přestěhovalo z náměstí do areálu „staré cihelny“, kde se koná do dnešních dnů.

Humoristické listy přinesly v roce 1879 doporučení od Jana Nerudy : Máte-li kde starou pannu škaredou a zvětšelou, pošlete ji do Kolovče, oni Vám ji přemelou.

zdroj: http://www.muzeum-kolovec.cz/



My s Kapitánem jsme se k přemílání dostali úplnou náhodou na jednom z minulých srazů rodáků a přátel městyse Koloveč jako přátelé rodáka. Náš milý rodák sice přítomen nebyl, ale i tak jsme se pobavili a na nepřítomného rodáka alespoň hojně vzpomínali :).
A užili jsme si i legrace, když do mlýna občané hodili pana starostu a po usilovném mletí vypadlo z mlýna malé selátko = že by soudobá inovace?