První narozeniny

...
Včera to byl přesně rok, co se to stalo.
Vhodná příležitost, trochu zabilancovat, jenže by se mohlo stát, že bych se utopila v pitomé sebelítosti, tak to vezmu z úplně jiné stránky. Nebudu řešit ani ty tři muže v mé momentální blízkosti, kdy jedním z nich je můj muž a Štěpánkův tatínek, který propadl absolutní lhostejnosti ke všemu a ve svých depresích jen kope kolem sebe, druhý je skvělý kamarád, který miluje Štěpánka, ale my dva si souzeni nejsme a třetí by chtěl jen mě a malý můj mazlíček ho vůbec nezajímá, čímž pádem ho škrtám za seznamu, vždyť zatím jsem se Štěpánkem jedno tělo, jedna duše.
A tak žijeme den za dne, někdy vesele, někdy smutně, ale pozitivno převažuje, naštěstí lidé kolem mě jsou fajn a já se úmyslně vrhám do každé práce, kterou vidím v dosahu, abych tím umlátila různé chmury, což se občas i podaří.
Velmi mi vadí zvyk, který se nám jako mor usadil v rodině a tím je oslava narozenin a svátků v den, kdy mají všichni čas a ne v den, kdy tato událost nastane. Je to až zvrhlé, když v den narozenin mi onehdá popřál jen kamarád nejmilejší a Alex a teprve za pět dnů na to, se na mě seběhla celá rodina, přáli mi všechno možné, ale já už to jaksi nebrala, nebylo to ono.
Asi tu nechutnost zakážu, bude se slavit, kdy se má a hotovo. Mohlo být včera veselo a mělo by to smysl, ale místo toho jsem si jen já v duchu procházela události toho dne před rokem, ty krásné i ty ošklivé a sem tam utřela slzu a snažila se, aby měl Štěpánek co nejhezčí den, když už tady tak s námi celý rok žije.
Ve svůj výroční den vážil 10.20 kg, míra se moc zjistit nepodařila, ale je to něco kolem 74 cm, což jako orientační údaj stačí, důležitější je, že už se umí vytáhnout k okraji stolu i sporáku a je na mně, abych teď dávala bacha, možnosti úrazu číhají všude.
U Sedmikrásky se vyskytl podnět napsat něco o svém typickém dnu, jak to u nás chodí a já se nad tím hodně zamýšlela, přečetla si, jak to chodí u Gleep i jinde, ale naše dny bývají hodně různé. Někdy to mám tak nabité, že zvládám akorát převážet mrňouse z jednoho hlídání na druhé a přehazovat jen čisté oblečení a čerstvé jídlo v baťůžku (ano, montážní brašnu jsme již odložili, nejsme žádná miminka).
A někdy si to užívám, udělám vše od pěti do osmi ráno a pak jedeme na celý den na výlet nebo se koupat nebo někam na návštěvu. A některé dny kroužím s kočárkem po dědině, zajedu si do parku na lavičky pod starými lípami a pokud malý spí, tak si čtu a pokud nespí, jsou tam houpačky i dobrá tráva na různé hraní.
Ano, pokud to dělá dojem, že jsem stále jednou nohou někde, je to tak, pořád jakoby na útěku, všude dobře, doma nejhůř.
Hodně by o tom mohlo povídat naše milé auto, za poslední půlrok jsem ujela dvojnásobek kilometrů než jindy za celý rok. Trochu mám obavy z podzimu, kdy zase otvíráme bar a vše pojede na plné obrátky, ale zatím je červenec, ono to nějak dopadne, nebudu se stresovat dva měsíce dopředu.
Fotky z oslavy zatím do placu hodit nemohu, protože přece oslava ještě nebyla, měla být tuhle sobotu, ale nikomu se to nehodí, tak se to přesouvá na příští týden... 
$$OBR352256$$