Narozeniny jak se patří.

Se zabijačkou, harmonikou a vozembouchem.

Nedávno přilétlo pozvání na kamarádčiny kulatiny, vtipně spojené s kolaudací nového bydlení. Nedalo se odmítnout, i když bylo jasné, že pozve-li své kolegyně z práce, nebudu tam znát kromě její rodiny ani nohu.
Pavla je šílenec, rozhodla se, že to nebude zvát na etapy, ale vše na jeden den "a můžete přijít kdy chcete, tady bude veselo od rána až do večera."
Po celou dobu asi tří let jsem na stavbě nikdy nebyla  a proto jsem vůbec netušila, do čeho se Štěpánkem jedeme. Že to není moc velké, to bylo jasné, protože se stále hovořilo o "bydlení na důchod" a to v našich poloměrech znamená spíše něco menšího.
Možnost přijet už v poledne na svíčkovou jsem v duchu zamítla, čtrnáctá hodina se mi jevila jako optimální čas.
No, jak se to vezme... ve chvíli, kdy jsme zvonili u novotou zářících dveří, byla společnost již hodně rozpitá, ale to jsme v tu chvíli s mazlíkem ještě netušili.
"Pojďte dál," otevřela nám nějaká paní a my se ocitli v pravé kutilské dílně, notně již zabydlené a hojně používané.
Co to je? Jako kdybych vkročila těmi dveřmi do jiné dimenze... dva soustruhy, frézka, vrtačka, ponky, svěráky, po zdech rozvěšené nářadí na všem známky letitého používání, po zemi špony, vajgly, odřezky... kde je to nové bydlení a tři roky stavění...?!
"Tady to musíš přeskákat a tam vzadu u vrtačky doleva těmi dveřmi stále rovně," pravila ta paní a já ji konternovaně poslechla, aniž bych se pozastavila nad tím, že mi tyká, nabírajíce na kolečka golfáčů rok staré, zmuchlané  letáky.
"Nazdááár, vítej v mém vývojovém pracovišti," zaznělo najednou od jiné vrtačky, kde stál Pavly manžel, amatérský vynálezce a profesionální jezevec a mrčoun.
"Zničili mi výtah, přejeli koncák a zadřeli motor," pokračoval, aniž by mi dal šanci odpovědět na pozdrav.
"Tak tady teď bydlíte?" zeptala jsem se nejistě.
"Nebuď hlópá, běž těma dveřma a uvidíš."
Tak jo, dveře mě vyvrhly do krátké chodbičky se záchodem a tři schody nahoru a byla jsem na pididvorečku. Za pididvorečkem minigarážička a vrátka za humna, kde idylicky tekl mlýnský náhon a přes něj můstek jako v Troškově pohádce.
To by všechno bylo v pohodě, kdyby na tom pididvorečku nesedělo třicet lidí poházených ve třech zájmových skupinách: Spolupracovnice, Rodina, nezařazený Zbytek.
Nejistě jsme se se Štěpánkem usmáli na všechny strany, asi dvacet lidí muselo vstát z improvizovaného posezení ze špalků a uvolnit cestu úzkým golfáčům, abych se mohla postavit do posledního volného koutku mezi oleandr a chromou tetičku.
"Kde je oslavenkyně?" ptám se někoho a jiný mi odpovídá:"Uvízla nahoře."
Aha, no, nemusím všechno chápat.
Náš příchod přerušil vydatný zpěv za dopravodu tahací harmoniky a když si nás všichni slavící dostatečně prohlédli, začali zase pět.
"Co si dáš?" přiřítila se jedna z dcer.
"Vodku, víno, červené, bílé?"
"Já řídím, takže vodu bez bublin," řekla jsem a snažila se někam položit velikou slunečnici a krabici s darem.
"Už to jede," zavolal někdo a za chvíli už jsme si visely s Pavlou kolem krku a přály si navzájem všechno nejlepší, protože máme narozeniny skoro stejně a vždycky si tak přejeme.
Pak nastalo velké přetahování špalků-sedátek, aby se udělalo místo pro golfáče, nápadně veselé dámy od prvního stolu mi sebraly "to úžasně rozkošné děťátko" a já si šla prohlédnout  bydlení snů.
"Ne abyste zase přejely koncák," vynořil se Jezevec za své dílny a přísným hlasem mi udělal kázání, jak se jezdí výtahem nahoru a dolů, aniž by mě to stálo život.
To je totiž tak:
Starý domeček určený k demolici koupil Jezevec kdysi od města, aby měl někde dílnu. Jenže tam trávil spousty času a když nebyl doma začala  manželka jezdit za ním. Domek má na šířku tak 5 metrů a byl v tu dobu přízemní. Takže když Pavla přijela, nebylo ani kam si sednout a tak začala pomalu proměňovat půdu v pokojík. Nahoru se lezlo po žebříku, protože tam nebylo místo ani na schodiště.
To trvalo pár měsíců, když si usmyslela, že z půdy udělají krásné 1+KK, koupelnu, záchod a Jezevec už nebude muset jezdit vynalézat do dílny přes celé město a byt v paneláku pronajmou.
To se nakonec po šíleném úsilí, vymýšlení a boji o každý milimetr povedlo.
Vynálezce sestrojil výtah, jedinou přístupovou cestu do bytu, a tady jsme u toho, že když někdo z těch třiceti lidí špatně zmáčkne ten jediný knoflík, kterým se výtah ovládá, tak je zle.
Jako největší tupá palice se ukázala být jedna ze švagrových, která když byla NAHOŘE, zmáčkla knoflík NAHORU a "přejela koncák" a zadřel se motor a to pak paralyzovalo celou oslavu, neboť jídlo bylo v patře a oslava dole na dvoře.
Nebyla nouze o rozhovoru typu:
"Co je tady k jídlu?"
"Ovar."
"A co k němu?"
"Nic... néé, počkej, je tu mísa koláčků."
A chudák Pavla se držela za hlavu, protože v horní kuchyni měla tašku s pecny chleba.
Vzhledem k množství vypité finské vodky to ale nikomu nevadilo, všichni byli v pohodě, protože vodka se podávala ve velkých sklenicích s vychlazenou višňovou limonádou krvavě rudé barvy a nikdo nevěděl, kolik toho do sebe už nalil, ale všem to velmi chutnalo.
Nemohlo to být jinak, než že po celou dobu byl Štěpánek centrem pozornosti a to se mu líbilo, rozdával filmové úsměvy, podával ručičku a já musela být jen stále ve střehu, aby mu ty baby rozjařené také nedaly něco napít. Ta višňová barva opravdu lákala.
Hosté se různě měnili, někdo odešel, někdo přišel, vtipné hlášky nebraly konce, a když už bylo tak veselo, že spolupracovnicím začaly vypadávat zubní protézy, nenápadně jsem popadla golfky se spícím Štěpánkem a vytratili jsme se přes vývojovou dílnu zpátky do dimenze normální ulice, políbily se s Pavlou, ať se jí tady hezky bydlí a hlavně ať jí nikdy nevypadne elekřina, když bude zrovna nutně potřebovat zdola nahoru nebo seshora dolu.