Výlet na pokračování

stejně se tam ještě vrátím...

Sobota, den jako stvořený pro výlet. Občas se mi stane, že něčí postřehy na blogu nebo doporučení místa k výletu jsou tak lákavé, že si to uložím ve spodním mozkovém šuplíčku a až přijde ten správný den a já dostanu chuť někam si vyrazit, prohrábnu šuplík a jedu. Počasí bylo trochu pošmourné, ale my optimisti to nevzdáváme jen tak, vždyť i autorovi onoho doporučujícího spotu sluníčko nesvítilo hned od začátku.
Začala jsem ráno ve Frenštátě, kde jsem měla domluvené setkání a jen co byly společenské události za námi, kolem jedenácté už jsme byli na cestě do místa lákavějšího, do Štramberka.
Můj malý mazlíček v pohodě zvládá přebalování na zadním sedadle auta a krmení v kočárku či nějaké útulné cukrárně, takže ani on netrpěl žádnou újmou, i když jsme z domu vyráželi před sedmou ranní. 
Už při příjezdu do cíle našeho výletu jsem nějak začala  ztrácet pojem, zda jsem opravdu v malém starobylém městečku nebo v nějakém absurdním Disneylandu, neboť šnůra zaparkovaných autobusů se značkami nejen z půlky repubiky, ale i z Polska a Rakouska a davy turistů, kam oko padlo... sakra, kde to jsem?
No nic, moje POLOviční auto umí zaparkovat v centru jakéhokoliv města, právě pro svoji nevelikost, ale úzké uličky štramberské ani tomuhle prckovi nedovolily přilepit se nenápadně k nějakému plotu a tak jsem si udělala okružní jízdu, trochu se zorientovala a poslušně odkodrcala ve štrůdlu stejně postižených zpět na záchytné parkoviště.
Nemám ráda davy a už vůbec ne v místech o kterých jsem snila, že zde načerpám trochu pohody a klidu. Kdo mohl tušit, že přijedu doprostřed lidového jarmarku, jehož nejtypičtějším atributem je naprosto přeplněné náměstí a bujarý kravál všeho druhu.
Ovšem stal se zázrak. Nechali jsme se se Štěpánkem vcucnout do toho všeho dění, dali si u stánku tu či onu dobrotu, svezli se ve vláčku i poseděli v medovníkové cukrárně bez medovníku, koupili všudepřítomné Štramberské uši obyčejné i sypané oříšky a poseděli v hledišti a poslechli si něco středověké hudby, podívali se na šermířské představení, abychom se posléze vydali nejkratší cestou na nejbližší kopec v okolí a získali i pohled se shora na to mraveniště pod námi. Sluníčko se smilovalo a ukázalo krátce po poledni svou vlídnou tvář, Štěpánek spokojeně usnul ukodrcán dlažbou z kočičích hlav a já měla hodinku na načerpání energie na útulné lavičce, kterou jsem objevila na vrcholku dobytého kopce, kam ji instalovali jistě poutníkům za odměnu. Pohled, který se mi naskytl za tu štrapáci tedy rozhodně stál, my lidé z rovin jsme vždy okouzleni na místech dalekého rozhledu a když je ještě vše laděno do jarní zelené, je to krása, na kterou se pak dlouho vzpomíná, i když už je člověk dávno doma, zavalen běžnou šedí.