...
Nevyřešené věci mě táhnou neustále dolů, ať na ně myslím přímo nebo se snažím dělat něco jiného a v pozadí stále běží ten stres z nevyřešeného jako rezidentní program na PC.
Odstěhování z bývalého bydliště byl sice velmi úlevný krok, ale bylo to jen takové "odigelitkování", 80% všeho mého stále zůstávalo na svém místě. Vše znásobila obrovská nechuť se do domu ještě vůbec kdy vracet a tak na mé věci rok usedal prach.
Nikdo z tohoto stavu nebyl nadšený, navíc to v manželovi jen posilovalo ničím nepodloženou víru, že se přece jen vrátím a mě to stálo mnoho bezesných nocí, jak provést to konečné a definitvní vyrvání z míst, kde jsem se snažila tolik let budovat domov. Tenhle stav už nešlo ovšem dál protahovat, přidal se i nepříjemný pocit z toho, komu všemu jsou mé věci dány všanc, když vůbec netuším, jak manžel žije a koho si tam vodí.
Oba jsme pořád kroužili nad posledním řezem, já ze zoufalství, kam tolik věcí dám a on... bůhví... ale řešit se to muselo ....muselo.... muselo...
Tento týden ... ne, příští... teď to nejde, mám moc jiné práce ... teď jsem na dovolené ... mamka je nemocná... já jsem nemocná... nemám čas... a tak pořád dokola a měsíce míjely.
Několikrát jsem tam jela s bohulibými úmysly, nakonec jsem si pohrála se psem, požehlila nějaké prádlo a se slzami utekla pryč, v ruce maximálně zas jen igelitku s drobnostmi.
Zjistila jsem, že místo se opouští daleko hůř než člověk. Alespoň v tomto případě to tak vnímám.
Dům mi nic neudělal, naopak, mnoho let jsem si to tady užívala s radostí, galeje se z toho staly až mnohem později, ale opět zase jen vinou člověka, od kterého odcházím.
Vůbec nevím, jak celé stěhování uchopit. Fyzicky jsem na to sama, pořád netuším (nebo nechci tušit) jak na to. Jenže donekonečna netrvá ani ta nejhorší prokrastinace.
Víkend... strávený v slzách z definitivního rozhodnutí - v pondělí nebo nikdy.
Pondělí... zoufalé odpoledne v domě, který jsem opustila a nemám tady vlastně už co pohledávat. Trocha úklidu, zmapování té hory věcí, nabalení tradičně dvou igelitek a zbabělý útěk.
Úterý... ráno přemýšlím, zda by nebylo lepší nebýt, ale skákat pod vlak by mohlo bolet a prášky na spaní nemám. Těžká trudomyslnost. Jako vždy, když nevím co dál, začnu to rozplétat po malých kouscích. Jak se stěhují jiní? Klikám si na netu na různé stěhovací služby, sklady dočasného uložení věcí, půjčování stěhovacích boxů... najednou se přede mnou otvírá úplně jasné řešení, utírám slzy, uklízím stůl od posmrkaných kapesníků a jdu na to.
Objednávám stěhovací krabice, lepicí pásky, bublinkové prokládací folie, volám známému a jeho ženě, co mi kdysi velkoryse nabídli prázdné prostory svého domu k uložení věcí, zjišťuji možnost půjčení dodávky... pomalu cítím, jak se nabíjím a rozjíždím.
Středa... ještěže jsem se včera nezabila. Dodávka všeho doráží včas a bezchybně, můžu začít. Pes je ráda, že je s ní někdo doma, hopsá kolem mě a já se rozhoduji, kde začít.
Lepicí pásky na krabice jsem si objednala ve třech veselých barvách, oddělím si tak krabice dle důležitosti. Najednou se vše přehouplo do euforie, balím, lepím, umývám sklo, vymývám prázdné skříňky, rovnám, vyhazuji. Pár zádrhelů nastane, když narazím na něco, co má vzpomínkovou a citovou hodnotu, ale nikam to tahat sebou nemohu, třeba usušená kytice dvanácti žlutých růží od Kapitána.
Vzniká tak hromádka:"vyřeším později", ale vše ostatní je s rozmyslem pytlováno a krabicováno a najednou si uvědomuji, že se mi právě teď v tuhle chvíli plní ty nekonečné sny o tom, jak odsud odcházím, sny, které mě držely nad vodou posledních několik let.
Začala jsem si to opravdu užívat, kdybych to uměla, možná bych si u toho i zpívala.
Ještě mě čeká balení dnes a zítra, drobnosti doladím příští týden a bude hotovo.
Už se mi netřesou ruce a hlas při pouhém pomyšlení na stěhování, teď jsem spokojená a šťastná z udělaného posledního kroku a dosažení dalšího stupínku směrem do nového života.
No jo, \"věci\" se nemají odkládat, jenže někdy je dobré je odkládat dokud člověk není připraven je řešit, jenže jak se to má poznat, že jo :o)
OdpovědětVymazatÚplně nejlepší je, když má člověk na sbalení se jen jeden moment, jako já, když sem se kdysi stěhovala do Prahy, co sem si vzala, to sem si vzala a pak už sem tam nikdy nebyla, a taky sem to přežila:o)
Čéče, kapku jsem se orosil. Z toho textu mi nějak vychází, že se s tebou fakt asi (důstojně) žít nedalo... ;) Ale moc si to neber, však už dávno víš, že má sociální inteligence je takřka zanedbatelná. Když jsem se rozváděl já, tak jsem prostě řekl, že končím, proč končím, sebral se, odešel a nechal všechno na svým místě. Tehdy jem tušil že je to tak správně, dnes už to vím tutově ...
OdpovědětVymazatgratuluju, jsem ráda, žes to nakonec zvládla. jen škoda těch předchozích návštěv, když ses jen trápila a tahala ty igelitky.
OdpovědětVymazatMod,kdyby mi to vše sebral nějaký zdivočelý živel, ani nepípnu. Ovšem na druhou stranu, proč bych si měla vše kupovat a nechávat veškerou výbavu, nějaké následovnici. I tak tam toho mého zbyde víc než dost. Tak nějak to muselo vyzrát... :-)
OdpovědětVymazatTeo, to se ti to rozcházelo, když nejsi psychorachejtle s masochistickými sklony :-p
Dewberry, jsem utahaná jako štěně, ale spokojená. Příští týden mě čeká ještě celá kancelář.
Jak říká Mod - odkládat něco bývá prodlužované utrpení, ale někdy se to odkládat musí :(
OdpovědětVymazatA soudit to těžko někdo může; tyhle věci jsou ošemetné a vlečou se, to už taky vím.
A proč ten manžel nenaházel zbytek tvých věcí prostě na hromadu do auta nebo do dvou a nevyklopil ti je před nové bydliště? Aby už byl pokoj. Ony mu tam nepřekáží, neměl chuť je vyházet ven? - Aha, dochází mi; on si jimi naopak udržoval naději obnovení \"starých pořádků\"...
Tak to potom nešlo jinak, než abys vehementně jednala ty a ne on nebo mu avizovala, že se jich zříkáš a hotovo (pardon, to si přemýšlím nahlas...); abys to nebyla spíš ty, kdo těmi věcmi tu jeho naději živil.
Já odtáhla postupně, celkem rychle (ale předtím jsem ještě půl roku od rozchodu v tom bytě někdy spala a měla tam všechno, protože už jsem měla bydlení sehnané, ale pak to neklaplo, tak se to protáhlo). Nosila jsem batohy věcí cestou z práce dvě stanice tramvají (nový domov byl blízko) nebo pěšky; třeba stolek... A nakonec právě manžel řekl, že už mu mám ty klíče dát a naložil mi věci do auta a dovezl a pak jsme jeli ještě jednou, vyložili to, on se kouknul na můj nový příbytek a čau. Muselo ho už dost štvát,že má pořád v bytě moje věci. To uznávám.
A společných věcí jsem mu nechala dost.
Mrzí mě jedině tři moje kameny, co zůstaly na balkóně. Ty nebyly společné, ale jen moje.
Hlavně, že ses rozhýbala a už to jede! Tahleta stěhování a podobné události jsou přesně věci, do kterých se leckomu nechce, říká, že si je neumí představit a kolik těch věcí je a co s nimi atd, ale to je všechno blbost. Jakmile se to rozjede, je to rychlé a natotata a jede to. Nanosit věci do dodávky a pak je vynosit jinde je za jeden večer raz dva a ještě se to pak zapije, což trvá déle než to stěhování samotné.:) teda mně jo :)
Ovšem to balení je dost facha, tojo :(
@Teo, ty ses rozvedl? Já žiju v domnění, že máš stále svou stejnou oblíbenou ženu (pěknou fotku jsi kdysi ukazoval) a s ní dvě dospělé děti.
A já si tajně myslela, že tu nádhernou blonďatou dceru s krásnou svatební kyticí, má Teo s jinou ženou, vůbec nevím proč sem si to myslela, ani sem to dodnes s nikým nerozebírala, ale tak sem si to prostě myslela, ale možná se pletu:o)
OdpovědětVymazatBáro, živel neživel, moje duševní zdraví mi bylo vždycky přednější, než jakýkoliv předmět. No a ubírat se myšlenkama na to, co bude kdo po mně užívat, tak to by mne vůbec nenapadlo:o))
OdpovědětVymazatNaopak mne vždycky pobaví, když někam po letech příjdu, například Karel, s kterým sem pár let sdílela domácnost před cca 35 lety, mi vloni převlíkl do \"mého\" povlečení a na záchodě je pořád ta tapeta, kterou sem tam nalepila já:o))
No a můj bývalý muž, s kterým sem rozveděná už 26 let, ten pořád bydlí stejně.
A já myslím, pokud to netrápí jejich nové partnerky, nemyslím to, že se utíraj do mých osušek, ale to, že si za desetiletí nekoupily svoje, tak je to pro mne spíš úsměvné.
Bingo! Ta s tou svatební kyticí je z 1. manželství. Především kvůli ní jsem měl zájem na tom, aby vztahy s bývalou manželkou byly korektní.
OdpovědětVymazatJinak mne teda vždycky nejvíc vyrazí dech, když se lidé, kteří spolu prožijou jakkoliv kus života, nejsou schopni rozejít tak, že ten kdo jde, řekne \" já jdu\", protože je přece chlapštější odejít a nic neříct:o)
OdpovědětVymazatNo a vyjadřovat se k cizím rozchodům taky není zrovna bezpečné, už jsem nejméně na jedné černé listině, tuším od roku 92:o)
Dodatek... stalo se před čtvrt stoletím. Tehdy jsem jako nějakej fanatik uplatňoval metodu nulové tolerance. :)
OdpovědětVymazatEvidentně si bylstejně blbě nulově tolerantní jako já, pokud se ti ty vztahy podařilo alespoň korektně udržet:o)
OdpovědětVymazatJá před těmi lety nulově tolerantní nebyla a tak sem je korektní neudržela.
Báro,pomalu nebo rychle, hlavně že je to za Tebou.
OdpovědětVymazatNěco ke čtení:
http://www.christabel.bloguje.cz...
Co tak znám z praxe, lidi se většinou o dělení majetku dohodnou (obě strany se pochopitelně cítí trochu poškozeny a myslí si, že ustoupily moc, ale to patří k věci), ale když už nastane ten případ, že dohoda není a nikdo není ochoten použít Teovu metodu, tak to jsou strašné spory.
Vzpomínám si na paní, která se rozvedla už v důchodovém věku a já jsem ji zastupovala ve sporu o vypořádání SJM. Měla jsem dojem, že manžela pořád miluje a prostřednictvím sporu o majetek se tak nějak pořád snaží k němu přiblížit... a vidět ho a donutit ke komunikaci. Fakt jsem ji z toho podezřívala:)) Pak mi chodila ukazovat fotky vnoučat a pochlubila se, že s nimi muž strávil zase Vánoce:) Už nevím jak to dopadlo, ale snad se vrátil. To byla ovšem výjimka daná mj. tím, že šlo opravdu o staré lidi, kteří spolu žili dlouhá desetiletí.
Tak to jsem nejspíš ZASE blbě zformuloval. Nulovou toleranci ve vztahu k lidem, zatímco ve vztahu k majetku jsem byl a vlastně i zůstal extrémně velkorysý. Jo, takhle je to správně... :P
OdpovědětVymazatUplatňovat na mne muž nulovou toleranci, tak máme majetek rozdělený už dávno:) Pokud bychom ho vůbec stihli společně nabýt.
OdpovědětVymazatTeo 13.ne, myslím, žes to zformuloval dobře hned napoprvé:-)
OdpovědětVymazatLiško,přemýšlela jsi správným směrem. Mohl mě mít z domu 100x, ale pořád čekal, zda se nevrátím. A mně chyběla chuť se tam ještě někdy objevit. ..no, je to za mnou, příští týden to dorazím.
OdpovědětVymazatTaky jsi to neměla jednoduché. I já tam nechávám kameny, těším se, že si nasbírám jiné s novou energií. Zrovna kámen, nabitý negativní atmosférou posledních měsíců bych si sebou nikdy nevzala. Ale to je jen můj subjektivní pocit :-)
Mod,jsou tam věci pro mě drahé. Obrazy, drobnosti po babičce, ubrusy, co mi vyšívala, moje krabice s krajkami, PAPÍROVÁ korespondence... Určitě si neberu třeba zrovna to povlečení a nic podobného, co by mě vracelo v mysli zpět v čase.
OdpovědětVymazatChris,u nás je to dělení jasné a přehledné. Zatím se nestalo, že bychom se u něčeho zadrhli a nedohodli se. Jistý pocit nespravedlnosti by se možná mohl dostavit, pokud by ho úplně nepřekryla úleva, že je to za mnou. A člověk též musí být soudný a nechtít nesmysly.
OdpovědětVymazatTa rozvodová matematika je mnohdy hrozná. Zrekapitulovala jsem mínusy a zjistila, že plusů je více. A to je důvod, proč jsem to vše dělala.
Hm, rozvodová matematika... Zrátaš plusy a mínusy - a výjde ti delenie. Čudné, nie? ;-)
OdpovědětVymazatlojzo,je to divné. Vy na to máte moc hezké slovo: \"čudo\" :-)
OdpovědětVymazatBáro, tvá odvaha má můj obdiv. Snad i já jí jednou tolik posbírám :)
OdpovědětVymazatNo jo tak obrazy, krajky, dopisy a uschlé růže, to jsou věci, které si má člověk odstěhovat jako první:o)
OdpovědětVymazatBaro tyhle veci by bylo o hodne snazsi nedelat sama, vzit s sebou kamaradku, dat si u toho nebo potom sklenicku ... i kdybys to baleni provadela uplne sama, jeden \'set of hands\' by urcite nasel uplatneni treba likvidaci tech nepotrebnych vytridenych veci, varenim kafe, poslouchanim, vypravenim vtipu...whatever. Kdyz jsem precetla [2] chtelo se mi optat z ceho Ateo soudi ze se s tebou nedalo zit ale nezeptala jsem se protoze on na otazky jinych komentatoru zasadne neodpovida. No a tobe drzim palce na dny pristi. XX
OdpovědětVymazatV dané chvíli stejně děláme jen to, nač máme sílu, ne?takže žádné obviňování.
OdpovědětVymazatKdyž se z fáze slz posune do aktivní fáze, už je to lepší. To tě nabije a nevycucne, jako první fáze..
OdpovědětVymazatalloro,co mi to píšeš?! Vždyť to, co se povedlo tobě je hodno neutichajícího obdivu, takže jaképak sbírání?!
OdpovědětVymazatMod, první jsem brala kabelky a boty :-)))
Spoon, to, cos mi napsala, mě úplně nadchlo. Stěhovací mejdánek by byl super, bohužel na to nejsou lidi. Stala se mi taková zvláštní věc, aniž bych si uvědomila, že se to děje, ocitla jsem se trochu v izolaci. Veškerý volný čas o víkendech nejraději trávím Kapitánem a jeho rodinou, v týdnu tak tak stíhám práci, rodiče a Matýska a na další kontakty není vůbec čas. Odmítneš pár sedánků s kámoškami a počtvrté už nezavolají, já též nezavolám, bo ani nevzpomenu a pak se stane, že stěhuji sama, aniž by mě napadlo, že by to mohlo být jinak.
****Hodíš kámen na hladinu,voda zapění,hladina se rozvlní,- za chvíli je vše v klidu,- výhybka byla definitivně přehozena - jedeš po jiné koleji. Jinak to nešlo,původní kolej končila v kopřivách...
OdpovědětVymazatDito,je to tak. Někdy se člověk cítí jako svázaný a nejde s tím nic udělat. Asi to chtělo ten čas.
OdpovědětVymazatBosorko, na tebe jsem hodně myslela. Trocha tvé rozhdnosti by mi občas nezaškodila :-)
Chipmunku,to je přesné. Však ty víš :-)
OdpovědětVymazatBároto co píšeš o té izolaci, znám, stalo se mi to taky, já sem si v posledních 5tio letech zacházela se svým časem tak, že sem se ho snažila pořád ušetřit, kdybych ho náhodou potřebovala, a tak se mi přihodilo, že sem se prakticky úplně odizolovala od všech lidí s kterýma sem trávila volné časy v 5ti letech předtím, no a když 5 let nikam nejezdíš, protože \" nemám čas\", tak tě už 6tý rok nikdo moc nezve.
OdpovědětVymazatTož tak, a najednou mám nějak moc volného času, teda měla bych, kdybych nějaký měla:o)
Mod [22] to je geniálně řečeno! :) \"...krajky, dopisy a uschlé růže\"
OdpovědětVymazat[24] dito, jo!
- To se mi to kecá, že nechávat věci dlouho na místě a s nimi tím i možnost návratu, je prodlužované utrpení pro všechny zúčastněné.
Kamarádky a podobné živočišné druhy bych nezanedbávala. Izolace je k ničemu. Žádné podněty nedá, jakožto ani pocit sdílení, sounáležení, potvrzení... no takovýto víteco - u kafe a dortu si pokecat, no.
Báro, ale vždyť ty máš síly a rozhodnosti sama dost, jenom ji dávkuješ, aby ti vydržela ;-)
OdpovědětVymazatTeo,už mi z těch tvejch točicích očí jdou oči šejdrem ;-)
OdpovědětVymazatLiško,napravím to, sama vnímám, že to není ono. Trochu mě do izolace vrhá i moje práce, jsem sice stále mezi mnoha lidmi, ale jsou CIZÍ.
OdpovědětVymazatBosorko, trochu rychlejší dávkování by určitě neškodilo, ale všechno nakonec dobře dopadne.
Dobré správy, Bára. to je dobre.
OdpovědětVymazatTak jsem si vzpomněla na ty tvoje motýly, jak s nima to dopadlo??
OdpovědětVymazatElizo,motýli zůstanou viset tam, kde visí. Já je nechci.
OdpovědětVymazatHele, mrkni na své motto a máš to;-) Jsem rád, že jsi to zvládla, je to dost dobrý krok kupředu. Není nic horšího, než zůstat přešlapovat ve vakuu... :-)
OdpovědětVymazatKamio,ono je to jiné, když máš nůž na krku a MUSÍŠ nebo je to jedno a je třeba se k tomu dokopat vlastními silami.
OdpovědětVymazatNo právě, že \"to jedno\" není nikdy - v takovém zásadním rozhodnutí. Prostě si z toho sama musíš udělat \"MUSÍM\" Ale uznávám, že v tom cvrkotu plus Matýsek to vůbec není lehké na to sebrat energii...
OdpovědětVymazatAle fakt se snažím!!! :-)
OdpovědětVymazatKamio,tohle je jedna z tvých vlastností hodných obdivu, že si dokážeš poručit i něco hodně nepříjemného a poslechneš se. Já se to teprve horko těžko učím.
OdpovědětVymazat... a poslechnu se, to je důležité, páč poručit si umí kdekdo! :-) Já vím, že se snažíš, to je zase Tvoje velká deviza;-D
OdpovědětVymazatKamio,člověk se má pořád co učit, bohužel často ze svých chyb... Kde už by lidstvo bylo, kdyby se lidi dovedlo poučit z chyb jiných! :-)
OdpovědětVymazat