Pozdě,

ale přece!

Dnes ráno jsem zhltla poslední kousek z předepsaných antibiotik a i kdybych u toho měla duši vykašlat, musím už zase začít pracovat. Ach jo.
Takovéhle marodné svátky jsem už dlouho nezažila, vlastně je to poprvé, co se mi pořád  nemoc vleče a ne a ne  ji setřepat.
Po selhání všech osvědčených babských receptů jsem kapitulovala a navštívila svého místně příslušného felčara a nechala si zbaběle napsat antibiotika, ovšem pravda je, že mi to pomohlo. A možná my pomohli i ti, co mi na Silvestra a následně třásli rukou a při pohledu do mých kalných očí říkali jako přes kopírák:"Tobě přeju hlavně zdraví, evidentně ho potřebuješ nejvíc."
Teprve teď se mohu probrat novoročními přáními, papírovými i virtuálními, s omluvou na ně odpovědět a také s trochu lítosti konstatovat, že jsem zas jednou měla pravdu s odhadem povrchnosti člověka, který se strašně moc jednu dobu stavěl jako přítel na celý život, ale moc dlouho mu to nevydrželo.
Naštěstí už mám na tahle velkohubá prohlášení dost citu, abych dokázala odělit úspěšně zrno od plev a nebyla pak překvapená náhlými odklony pozornosti. Věřím, že kdybych mu to vytkla, jistě by mně velmi obratně vmanipuloval do zcela opačného gardu, že on je ten nejlepší a chyba je (jako u všech kolem něj) na mé straně, ale mně už je to jedno.
No nic, to jsem odbočila.
O bídnosti mého zdravotního stavu nejvíc vypovídá to, že mi Ježíšek naložil nový notebook a já si ho poprvé pustila až dnes a píšu na něm tento spot, který pak na flešce přesunu na starý soustruh, neboť tento nový nemám ještě připojený k netu. Tady v tomhle baráku je to totiž problém a musí mi na to přijet technik, protože jen on zná ta správná čísla a písmena, kterými se ten zázrak spustí. Jo, jo, není nad tržní hospodářství.
Pak nastane pomalé přesunování z jednoho stroje na druhý, což je vždycky štrapáce veliká, alespoň pro mě, protože jsem se ve starém Lenovu už hezky zabydlela se všemi utilitkami a teď zas budu muset všechno přesunovat. Nemám to ráda, ale pokrok jde dopředu a člověk to nemůže ignorovat, protože to bych mohla ještě bydlet s DOSem ve své první 286 :-D. Alex by mohla povídat, třeba jak dlouho a křečovitě jsem nechtěla opustit Pentium s Win 98! Dodnes je v pracovně pod stolem a kdyby přišlo na věc, běhal by mi na něm i internet! Ale protože po něm v závěrečné fázi lezly viry už i shora po krabici, asi ho už nikdy nezapnu.
Příchod nového (LICHÉHO!) roku jsme oslavili u Kapitána.
Dvě starší děti někde pařily, Alex v práci a Starší s kamarády a dvě mladší děti byly s námi. Destruktora neprobudily ani petardy a Mladší s námi hrála prima stolní hru, kterou jsme stihli dohrát těsně před půlnočním přípitkem. Pro mě to bylo maximum, co jsem ve svém polomrtvém stavu zvládla, ale bylo to fajn.
Hned 2.ledna jsem se dobelhala koupit si do elektra zvlhčovač vzduchu a to mě v ohavném paneláku zachránilo.
I Destruktorka bavila tahle nová hračka a hned se ujal péče o vlhký vzduch s takovou vervou, že na chvíli zapomněl i na svého nového kamaráda Stinkyho.
Pro normální lidi, kteří nemohou vědět, co je to Stinky, vysvětluji, že je to takové  příšerné mluvící popelářské auto, co celý den řve, že chce smrduté odpadky a skládky puch a občas si prdne, ale omluví se. Nevím, proč zrovna mně to museli moji rodičové udělat, koupit ho malému pod stromeček.
Stará dobrá předsevzetí do nového roku nedoznala žádné změny, je to jako vždycky... objednat se u zubaře, koupit permici do cvičení a pak ji využívat, častěji uklízet v autě, neodkládat důležité věci a aspoň jednou v týdnu pokonverzovat v angličtině s mým virtuálním učitelem na CD.
To už nejsou ani předsevzetí, to už je spíš takový kolorit, jistě v tom nejedu  sama.

I když je dnes asi už 10. ledna, stejně si neodpustím popřát všem, co dočetli až sem, hezký nadcházející rok 2011, ať se vám podaří všechno, co si naplánovali a k tomu pevné zdraví, hodně dobře placené práce a prima lidi kolem sebe.

A hlavně LÁSKU!!!