Pel mel ze včerejška

a bez pointy

Kdybych twitterovala (fuj, to je slovo), tak za včerejšek bych musela napsat zcela nový postřeh, že i sebekrásnější chlap, když si oblékne neoprén, tak vypadá velmi nepřitažlivě.
Konec postřehu.
Ovšem když nad tím tak přemýšlím, možná to nebude úplně univerzální, protože třeba Zuzana Bydžovská vypadala v neoprénu naprosto božsky a kdybych byla Zuzanou, ani bych už do obyčejného civilu zpátky nechtěla. Jenže Zuzana Bydžovská není Franta. Tím to asi bude.

Kapitán neoprén nemá. Naštěstí :-). Takže je přitažlivý stále i když mi včera nechtěl chodit pro rum. On teda šel, ale jenom dvakrát a já zas nejsem stará Pincásková, abych si chodila sama, že jo? Jenže kolikrát se člověk zase někam dostane a je bez auta?
Tím pádem jsem si celý volný bezautový den prožila úplně střízlivá, což nebylo špatné, protože jsem pak mohla poznat kopec Kapitánových přátel, s Mladší a Matýskem vyplet pískoviště na loděnici, dostat za to zaslouženě grilovanou klobásku a kofolu, pokochat se pohledem na rožnící se selátko a posléze i ochutnat, jak se dílo podařilo.
Ostatně pohled na selátko na kolotoči v solárku je mnohem lepší než koukat na televizi. Celkově to posunulo můj žebříček kam se ráda koukám.
Teď vypadá takhle:
Ráda se koukám:
1. Z výšky (rozhledna, věž, nejvyšší kopec, letadlo)
2. Do akvária na rybičky
3. Na grilující se sele (Novinka!)
4. Do automatické pračky (sakra, není tohle vstupenka do blázince?)
5. Do jdoucích hodinových stojů a strojků
.
.
.
Mohla bych ještě pokračovat, ale televize je asi na 12. místě.

Včerejšek byl celkově plný pěkných zážitků. Proto nemůžu odstřelit ten den jen jednou větou.
Destruktor stále víc přichází na krásu kopání do balónu a tak jsme fotbalistovali každou volnou chvilku, pokud jsme zrovna nekontrolovali to selátko nebo nefandili Kapitánovi, když se posádky vyhecovaly ještě k letošnímu poslednímu sednutí do lodi.
Má to svoje kouzlo, tyhle dračí lodě, náhodní lidé se na nábřeží zastavovali a fandili s námi nebo jen tak pokyvovali hlavami v rytmu lodního bubeníka, který udává tempo pádlování. Bylo to hezké.
Podzimem oslabené sluníčko se rozhodlo spolupracovat, vyslyšelo naše modlitby a svítilo, co mohlo.

A pak jsme šli domů a upekli si pizzu a Mladší nám pouštěla bezva písničky ze své nekonečné zásobárny, Destruktor si jezdil s novými angličáky a ke štěstí nám chyběla jen Alex a Starší, ale ony už jsou hozené do života každá jinde.  
.
.
Střih.
.
.
Teď tu sedím sama v kanclu u počítače a hrnu zase to zatracené DPH a nechápu, jak ten měsíc tak neskutečně utekl.