Slavíte?

Dnes je Mezinárodní den trpaslíků!

Kdo jako dítě neměl někde na trase svých procházek  předzahrádku s trpaslíkem? Já teda jo.
Chodili jsme různě, ale "kolem trpaslíka" se muselo vždycky. A také kolem tajuplného hradu, co stál u maličkého jezírka, zprava hlídaný sádrovým čápem.
Vždycky jsem se zastavila a koukala, zda neuvidím nějaké maličké lidičky nebo jiné bytosti a když jsem neviděla, nebyl problém si nějaké přimyslet.
Jsou to jedny z mých nejstarších vzpomínek.
Nedávno jsem náhodou po velmi dlouhém čase zase šla tou ulicí a s překvapením jsem  zjistila, že hrad stále stojí a je opečovávaný stejně jako před desetiletími.
Udělalo mi to radost, jako bych se na chvilinku vrátila do časů mlinkých lidiček Píďalky, Oralky a Parika. 
Když jsem přestala být stejně vysoká jako zahradní trpaslíci, ztratili se mi tihle malí tvorečkové za života, jen sem tam jsem nějakého zaregistrovala, když upoutal pohled  barvou nebo jako solitér.
Ránou do hlavy a pravým znusením byly po revoluci plantáže vypasených přebarevných pseudotrpaslíků na česko-německých hranicích. Mám podezření, že na některých místech jsou dodnes. FUJ!
Jak daleko měly tyhle obludy do mých dětských trpaslíčků, dojemně doma dělaných, každý rok přes zimu ve sklepě pečlivě uchovávaných.

Věřím, že mezi těmi 30 miliony kousků, co jich prý v Evropě v zahrádkách žije, se najdou i nějací milí, hodní a opravdoví nosiči štěstí.
Sdružují se v basilejské Mezinárodní asociaci pro ochranu zahradních trpaslíků, založené v roce 1981 samozvaným profesorem nanologie (trpaslíkovědy) Fritzem Friedmannem.

U nás je má pod palcem vědecký tajemník ústeckého Muzea Václav Houfek, který se stal mezinárodně uznávaným nanologem tak trochu souhrou náhod, při práci na dějinách ústecké Mareschovy továrny, která trpaslíky kdysi vyráběla.
Od počátku 19. století se jich musela vyrobit asi pěkná řádka.

K trpaslíkům mě vrátila až malá Alex, horlivá stavitelka trpasličích chaloupek v jakémkoliv lese. Dělaly jsme jim zahrádky a cestičky, vystýlaly postýlky z větviček jehličím a  největší machrovinka byla mechem obložená střecha.
Pak jsme si ještě doma povídaly, kdo tam asi přišel bydlet a jak je rád, že si nemusel nic stavět.
Vášeň se plynule přenesla i na Destruktora, akorát toho musíme těsně před koncem stavby odstanit do bezpečné vzdálenosti, aby nám chaloupku nerozbombardoval šiškami.
Inu, chlapeček...

Myslím, že podobné vzpomínky měl i Jan Svěrák, když si splnil sen a natočil Kukyho.
Různé bytůstky v lesním společenství asi běhají ve fantazii mnoha lidí. V mé fantazii neběhají jen po lese.
Mám pocit, že nějaký trpaslíček žije i se mnou doma. Občas mi něco ztratí nebo přímo šlohne, když se mu to líbí nebo to potřebuje pro život, jindy mi nechá někde na očích věc, co jsem dlouho hledala a vzácně se mi snaží i něco sdělit. To pak musí zachytit moje intuice.
V pohádkách se vždy nechávalo pár drobků v kuchyni pro domácí skřítky, aby neškodili a nepřinesli do domu neštěstí.
Není to špatná pověra, asi jim nechám pár sušenek položených u špajzkového okénka, když mají ten svátek, člověk nikdy neví :-).