Na cestě

Máte též svůj cestovní rituál?

Řekla bych, že každý kdo někam jezdí, má nějaké své cestovní zvyky, neřku-li přímo rituálky. Nemusí to být nic velkého a významného, stačí se na známé trase vždycky pozdravit s mohutným stromem na kopci, zastavit si u benzínky, kde bývá slečna s milým úsměvem nebo dobrou kávou, koupit si noviny v trafice, kde vždy mohu prohodit pár hřejivých slov... takových drobností může být milión.
U mě je to tak.
Roky pravidelně jezdím hlavně na dva směry.
Do Prahy a do Pardubic.
Na Pardubice je naší zastávku OMV v Moravské Třebové. Nejprve kvůli obstojně čistým záchodům, pak jsme zjistili, že mají skvělé preso a koláčky. Od předloňska je to  ještě jinak, záchody zůstaly, vypadly koláčky, poslední dobou vypadlo i to preso, ale stejně vždy zastavím, mrknu do stojanu s novinami, protáhnu kosti, nasaju vůni kávy a koupím si čaj :-).
Nastoupila rutina.

To do Prahy, to je jiná.
To je vždy malý sváteček, taková cesta a to si musí člověk užít už od chvíle, kdy za ním zapadnou vrata od garáže. Každý to tak asi nemá, ale já jo.
Nikdy jsem ty své malé příjemné zvyky neřešila, ale naplno jsem si to uvědomila až před pár lety, kdy jsem poprvé do Prahy jela s nadkolegou. On je v Praze pečený vařený a má to pevně v rukou.
Jeli jsem dle jeho železného itineráře a já se dobře bavila.
"Tady si dám svou první kávu a volám do firmy, abych je zkontroloval, to je přesně sedm hodin," řekl mi u Velkého Meziříčí.
"Teď zastavíme na Melikaně, tady si VŽDYCKY dávám stejk a bramboráčky. Vy si dejte co chcete, já to platím." Z bramboráčků v 8 ráno se mi udělalo mírně šoufl, ale čerstvě vymačkaná pomerančová šťáva mě zase zvetila.
Cesta zpět byla také jasná.
"Na 30.kilometru volám VŽDYCKY manželce, že už jedu domů."
To mi přišlo legrační, ale pořádek muší bejt a asi je dobře vychovaný a ví, že správný manžel se domů bez ohlášení nevrací.
Na 90.kilmetru se navečeříme, vy si dejte co chcete, já si tady vždy dávám moravské vrabce a špenát," projevil se labužník a já dala na něj, aby mi pak vrabci dělali(y) v břiše bengál až do cílové stanice.
Tolik tedy pan nadkolega.
A já?
Já z toho všeho mám ráda zastávku na Melikaně a teď, co jezdíme s Matýskem, ještě dvakrát tolik.
Kdysi to bylo o presu s jablkovým koláčem, pak to bylo o presu a pohledu na jablkový koláč a dnes je to o tom, že dáme travičku kozičkám a železnou tyčí na řetězu namlátíme železným tyčím hned vedle, k tomuto účelu zde namontovaným. Také zde mají prima hrací koutek s panáčkem, který je náš kamarád.
A ta pomerančová šťáva též zrána nemá chybu.
Akorát stabilně dělám jednu fatální chybu, že nejprve snídáme a pak jdeme na záchod. Tam zaplatíme 5 korun a za to obratem dostaneme "melikačku", která má nahoře v jídelně hodnotu 5 Kč při platbě u pokladny.
Kdo to dělá tak blbě jako já, že nejde nejprve na záchod, má pak peněženku plnou melikaček a čeká, že JEDNOU se nesplete a všechny je udá u pokladny.
V mém případě už mám pěknou hrst oněch plastových koleček, nejvyšší čas, jet zase na výlet a nezapomenout se.
Mé zvyky jsou taková standardní nuda, ze které se zcela vymyká jeden zážitek, starý asi rok.
Stojíme si tak s Matýskem venku před Melikanou, on si spokojeně hopsá po dřevěných špalcích u koziček, když přijel černý pěkně vytuněný VW New Beatle. Z brouka vyskočil  chlapík, asi tak 35 let, velmi charizmatického vzhledu, oholená hlava, až na copánek vzadu, delší kultovní bradka, černé řasy a obočí, pronikavě modrý pohled.
Namířil si to rovnou ke kozám, v ruce už měl nachystané drobné do automatu na krmivo, vhodil mince, naplnil si dlaň granulemi a podal dobrotu nejbližší kozičce. Ta neváhala, dvakrát mrskla jazykem, granule pochroupala a vděčně pohlédla na svého dárce.
Asi jsem koukala více, než bývá dobrým zvykem, protože symapťák na mě mrkl, pokrčil rameny a s omluvným úsměvem řekl:"To víte, rituály se musí dodržovat," sedl do brouka a odjel.
A já se musím usmát pokaždé, když si na něj vzpomenu.