Barva času je žlutá

...

Básník Miroslav Fišmeister byl pro mě úžasným objevem.
Je to už pár let, poznala jsem ho zde na Bloguje a okouzlil mě neuvěřitelnou poetikou svých obrázkových koláží. Poprvé jsem u něj zažila, jak je možné dát slovu ještě další významy tím, že vytvoří taková slovní spojení až nevěřím svým očím, zda jsem četla správně. Skoro by se mi chtělo napsat, že Mirek je slovní vynálezce. Nepotřebuje na to český jazyk komolit, jak jsem občas svědkem, když chce někdo říci něco neobvyklého. Mu stačí dát dvě tři slova k sobě a ejhle, je tu zcela nový prostor, který mohu při četbě objevovat spolu s ním nebo se dát jinou, svou vlastní cestičkou a užívat si volnosti, dosud nepoznané.
Neumím psát recenze, neumím teoretizovat o jazyku, jediné co dokážu, je oddat svým pocitům, poté, co jsem dílko přečetla.
Útlá žlutá knížka, kterou jsem našla ve své poštovní schránce minulý týden si musela na své přečtení chvilku počkat, až svedu vítězný boj s angínou. To se podařilo a já si udělala čaj a počkala až mrňousek usne a pak jsem se ...začetla?... to není správné slovo... asi rozběhla po stránkách... A pak se zastavovala a představovala si a pak znovu pár slůvek básníka a znovu mé představy... byla jsem sama a přesto kolem mě bylo spousta obrázků.
Některé mi uvízly v paměti i teď, kdy kniha leží doma a já tohle píšu v kanceláři.

Holič:
dlouhovlasá náruč.
"Byl tu lev, pane."

První věc ráno:
Vybrat si,
kam půjdu odpoledne spát.

Krásný postřeh ...otevřená zlomenina splavu...

Ani obyčejný smeták už nebude jako dřív.
Mirkovo "rozesměj smeták" z něj udělalo takřka člena rodiny, už několikrát jsem se přistihla, jak přemýšlím, čím by se dal smeták rozesmát.

Mohla bych psát ještě dlouho, ale než povídat o svých dojmech, je lepší si to přečíst a udělat si dojmy své.

Mirku, děkuji!