Moc tu hru na prohrabování starých fotek a relikvií nehraju.
Trochu mi to zavání masochismem. Ale přece jen, někdy se stane...
Jedna krabice je plná fotek nějaké mladé divoké holky, která je mi už jen vzdáleně povědomá a z druhé krabice na mě dýchá nostalgie a exotika zároveň.
Tu nostalgii obstarává hrst obětinek z tanečních, takové to:"V upomínku na 1.prodlouženou věnoval za tanec Franta S." a jeho sestrou, či jinou trochu ochotnou osobou, ručně nakreslený nějaký hodně kýčovitý obrázek...
K dávno zapomenutým jménům se vynořují z paměti obličeje. Někoho jsem viděla naposledy u maturity, s někým se vídám stále, dva už nejsou na tomto světě vůbec...
Ta exotika je zajímavější. Jen co jsem se začala učit anglicky, moc jsem si chtěla s někým dopisovat. Jenže doba byla taková, že jsem klidně mohla, dokonce ve škole byla databáze adres stejně starých studentů, kteří by si také rádi dopisovali. Samozřejmě to všechno byli přátelé ze Sovětského svazu. Kdo měl štěstí, dostal adresu studenta z NDR.
To mě teda nebralo.
Začalo velké pátrání po někom více kapitalističtějším.
Štěstí mi přálo a já v tehdy těžko sehnatelném Mladém světě našla v reportáži zmínku o švédské agentuře pro mladé, která zprostředkovává vzájemné kontakty lidí z různých zemí. Ani tam nebyla přesná adresa.
Nevadilo.
Hned jsem sedla, napsala dopis, že bych si chtěla s někým psát a protože jsem nebyla žádný troškař, tak samozřejmě s někým z Ameriky.
Na obálku jsem napsala jen název agentury a Stockholm, Švédsko.
Dlouho se nic nedělo a až jsem na to téměř zapoměla, tak najednou přišel dopis za Švédska.
Poslali mi na ukázku jeden výtisk novin, dva roky starý, plný adres lidí z celého světa, kteří zde hledali někoho na seznámení.
Mám vložit do obálky nějakou částku v dolarech, poslat a oni moji adresu a požadavky zařadí do dalšího čísla.
Blázni! Kde bych vzala dolary!
No a co, že ty jejich noviny jsou dva roky staré!
Vzala jsem to pěkně zepředu dozadu a jako správný maniak, napsala desítky dopisů. Třeba někdo zabere i po dvou letech. Do všech jsem pro jistotu vložila svoji fotku, aby ti, co neodepíšou, věděli o co přišli a pak už jen čekala.
Jaká byla radost, když přišla první odpověď! A druhá, třetí a už se to sypalo jako v Harry Potterovi pozvánky do Bradavic.
Z USA, z Japonska, z Finska, ze Saúdské Arábie, z Jugoslávie .... nádhera!
Časem to trochu prořídlo, vyselektovali se jen ti nejvěrnější, ale po celou dobu mé dopisovací mánie, byl největším miláčkem Roger z Otisville, stát New York.
Nebyl to, pravda, už žádný mladík, ale měl své kouzlo. Podle jeho dopisů žil sám, živil se jako nezávislý novinář, psal mi dlouhatánské dopisy na psacím stroji a měl velmi svérázný smysl pro humor.
Často jsem jeho vtípky pochopila až po pátém přečtení dopisu, inu jiná řeč, hodně jsem se naučila...
A právě do Rogera mi chodily drobné balíčky s knihami, svazky pohlednic měst, kde všude byl a co tam dělal. S ním jsem se dostávala, alespoň takto, do jiného světa.
Psal se rok 1984.
Mnozí z mých čtenářů ještě ani nemuseli být na světě, když jsem vylovila ze schránky to divné přáníčko koukala na něj a nechápala, proč mi Roger přeje Happy Valentine´s Day. Co to je?
Smysl všeho mi musela vysvětlit až naše světaznalá angličtinářka a tak jsem se já, a se mnou celá naše třída, poprvé setkali se svatým Valentinem a svátkem zamilovaných.
A tak tahle byla moje první a zároveň poslední.
První strana je magická
Druhá strana s Rogerovým smyslem pro humor
A nakonec pohodář Roger
Psala jsem si s Ruskou. Z Kyjeva tuším... Měla bych si taky jednou za čas ty starý fotky prohrabat, bůhví jaký poklady bych tam našla :-)))
OdpovědětVymazathele, baro, roger nahodou docela dobrej, ale ted uz mu bude...??? kolik?
OdpovědětVymazatduno,já chodila na základku, která se jmenovala československo-sovětského přátelství. To bylo dopisů v ruštině! Možná proto jsem pak na gymplu tak prahla po tom psát na jinou světovou stranu :)pajo, tehdy mu bylo něco přes čtyřicet a mě se moc líbil. Pak mi komanči to dopisování stejně zakázali a já musela potupně všem napsat nějakou lež-výmluvu, že už si s nimi psát nemůžu a byl konec. Po revoluci jsem to už neobnovila, možná to byla škoda :(
OdpovědětVymazatJá jsem si dopisoval s Němkou. Tehdy východní, dokonce jsme se i viděli. Pak to někdy ke konci osmdesátých let skončilo a ona je teď Němka západní... smůla :-)
OdpovědětVymazatŠnečku,vidíš, to mě nenapadlo, ale teď už je stejně pozdě ;)
OdpovědětVymazattak \"přátele z dopisu\" jsem nikdy neměl, ale vstupem do světa blogů se situace radikálně změnila :-)
OdpovědětVymazatRowdy,a jak jim říkáš? Přátelé z kyberprostoru?
OdpovědětVymazatPsala jsem si s jedním angličanem. Poslal mi tlustou knihu o Keltech. Bylo to velmi vzrušující. To čekání a pak evidentně cizí obálka ve schránce. Pak jsem si se spoustou lidí mailovala, ale už to není ono :-)Roger je fešák ;-)
OdpovědětVymazatMagrátko,Ta obálka ve schránce byl vždycky magický okamžik. Ale stejně jako jsem dřív chodila s klíčkem do schránky, startuju teď počítač. Pro mě je to stále pěkné, obvzlášť s některými lidmi.Jen to čtení je takové kratší :)))
OdpovědětVymazata co to zkusit i po těch letech? Já jsem měla vždycky problémy s udržením takových korespondenčních přátelství, ale poslední dobou, co pracuju doma a mám víc času, jsem to zkusila znovu a ono to jde ;) sice už asi nedohledám všechny, ale stojí to za pokus :)
OdpovědětVymazatfade,to už je asi hodně dlouho - dvacet let... Já to trochu zkoušela po revoluci, ale z Jugoslávie (konkrétně Kosovo) se vrátil dopis nedoručený, z Finska taky a Rogera jsem nezkoušela, on měl jen Post Box. Tak nevím.
OdpovědětVymazata co ho zkusit najít na webu? \"všemocný\" google by to měl zvládnout :))
OdpovědětVymazatfade,víš, že to mě nenapadlo? Odcházím gůglit...
OdpovědětVymazatno vidíš, a já zase už nepoužívám na vyhledávání čehokoliv cokoliv jiného, než web... kdybys nenašla, dej vědět, já najdu všechno (pokud to tam teda je) nebo alespoň skoro všechno...
OdpovědětVymazatfade,nenašla jsem nic. jestli to chceš zkusit, tak Roger Mason, Otisville, stát N.Y. víc údajů nemám.
OdpovědětVymazatBáro,říkám jim tak, jak si říkají...
OdpovědětVymazatBáro,taky jsem si dopsal (\"dopisoval\" znamená dvakrát a více) s jedním klukem z Ruska, se kterým jsem si chtěl ve svých 11 letech vyměňovat modely letadel. Pak poslal Polikarpova I-16 zalepeného izolepou ve vyřezaných otvorech v kartonu s dopisem \"Ja užé vzróslyj ďjáďja, mně tricať šesť ljet\" no a já se za ten mezinárodní trapas tak zastyděl, že jsem mu poslal nazpět užaninevímjakou stavebnici od Směru a bez průvodního dopisu... to jsem byl ještě malý a ustrašený. Dneska má ďjáďja přes padesát...
OdpovědětVymazatKamio,to se stane :))))Za pár let budeš taky vzróslyj ďjáďja, ale pochybuji, že si budeš chtít měnit modely :)))
OdpovědětVymazatBáro,měnit určitě budu! Ale asi pemprsky:)
OdpovědětVymazatKamio,v šestatřiceti? Možná tak svému třetímu dítěti!!!
OdpovědětVymazatBáro,dneska holt nevíš, samé éčka, PCB, bromované zpomalovače hoření ... dyť ty svěrače nejsou z oceli:)
OdpovědětVymazatKamio,ty mě upřímně děsíš!!!
OdpovědětVymazat