Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

čtvrtek 18. května 2017

Regrese vs. hypnóza

Osobní zkušenost


Každý člověk má nějaké starosti či starostičky, jde jen o to, jak blízko si je nechá k sobě přijít. Někoho zmítají, drží ho za ramena a cloumají s ním, až se bojí udělat krok, někdo je hodí za hlavu a snaží se, naplnit svou mysl spoustou jiných věcí, aby své démony jakože moc neviděl. A někdo to opravdu umí, odehnat starosti jako spráskané psy a nemyslet na ně.
Kam patřím já?
Nevím.
Asi někam do středu, přestože zkušenost se stavem, kdy by se  člověk nejraději pověsil na první větvi,  mám, bohužel, také. Po odeznění mých tehdejších potíží (dodnes nevím, co to spustilo), jsem se držela docela dobře. Narvala jsem si do života spoustu činností, pořád něco dělat, hlavně nezůstat jen tak bezprizorně postávat. Volba delších a horších cest, ano, to jsem byla já po dlouhé roky.

Střih, skok v čase.

Junior má asi tři roky a moje kritické okolí si myslí, že na některé věci už je velký a chtělo by to vyhledat dětského psychologa. Dokonce s tím přišel i Kapitán, že mu to říkala kamarádka lékařka... Týjo! Tak to jen já jsem takový, nic neřešící, flegma?
Docela s nechutí, leč lehce pod tlakem, jsem si sedla k internetu a začala hledat nějakého odborníka. Osobní reference mi neměl kdo dát, když nejste členem kočárkového gangu, tak nevíte, že jo? První zkušenost byla s nějakým mladým chlapíkem z Olomouce, ten neměl čas. Zkouším dál, je to takový náhodný los, vidím sympatickou ženu, mladší než já, odpovídající vzdělání i praxe, zkusím poslat mail, uvidíme.
Paní terapeutka, budu jí říkat T. se večer ozvala, domluvili jsme se, o čem se chci poradit a za týden jsem jela na konzultaci. Z téhle první schůzky si pamatuji jen jednu její větu: "Váš chlapec je v pořádku, tohle k jeho věku patří, ale nechtěla byste pár sezení vy?"

A tak začala výprava do hlubin mé duše a zpět.

Co je regresní terapie, jsem jen tak tušila, takže když se mě T. zeptala, zda to chci zkusit, tak jsem kývla, aniž bych úplně přesně věděla, o co jde.
Byl to mazec a řeknu rovnou, že jsem to nezvládla. Začít rozplétat věci od prvních negativních životních zážitků, vzpomínat na dávno zapomenuté: "...a co jste měla na sobě, když jste ho viděla s tou druhou dívkou?"
"Co jste cítila? Co byste mu řekla? Zakřičte to!" Brečím, jsem zoufalá jako tenkrát...proč?
Ze sezení odcházím vyřízená, ponořená do situací, o kterých jsem si myslela, že už dávno přebolely, teď bolely znovu a snad ještě silněji...
Mám já tohle zapotřebí? Brečím ještě večer, cítím se slabá, vyřízená, jak po šichtě v dole.

Přemýšlím o tom, tohle příště nedám. Nicméně potvrzuji termín dalšího sezení, ale vím, že si s T. budeme muset promluvit. Přece není možné, abych se dostala do stavu, kdy je mi o mnoho hůře, než když jsem s terapií začala.

T. si mě vyposlechla, chvíli jsme to probíraly a pak mi nabídla, zda tedy nechci zkusit hypnózu.

Dobrá tedy, sice vstupuji znovu na neznámou půdu, ale neodmítám.
T. mě usazuje do pohodlného křesla, kde se snažím naprosto uvolnit a začíná své zaříkávání, které mě má uvést do hypnózy. Stále ji poslouchám, mám pocit, že je trochu v dálce, ale pořád se mohu kontrolovat.
Nevím, jak se mnou bude komunikovat.
Pokládá mi otázky a já se snažím trochu vrtět hlavou jako NE a přikyvovat jako ANO.
Je to špatně, nemám to řešit, ona odpověď dostane jinak. Nechápu, ale spolupracuji. Nechávám snahu o kontrolu situace plavat a užívám si "beztíže".
T. se vyptává, já odpovídám... asi. Také v otázkách zachází hluboko do minulosti, ale nějak mi ty situace vyhlazuje, mám pocit, jako kdyby mi v nitru dělala z ostnů sametový kobereček, rovnala rozházené věci do poliček souvislostí, zametala smetí ze střepů mých nadějí a plánů a spřádala plány nové, lehce uskutečnitelné, takové na které se těším, jen co se proberu, přijedu domů a hned začnu.
V temných koutech mého nitra rozsvěcuje světýlka, na všechno je vidět, vše má své důvody i prohry jsou cesta k něčemu lepšímu.
Strašně se mi chce žít a mám pocit, že kam šlápnu, tak se rozsvítí radostná hvězdička.

Sezení je asi 8, a že je to schůzka poslední víme obě, protože na její otázky už podvědomí neodpovídá. Práce je hotova. Za tu dobu již vím, jak moje tělo s T. komunikuje. Na otázky odpovídá jen ano/ne, přičemž krátké povrchní dýchání je NE a hluboké vdechy a výdechy jsou ANO. Podvědomí si to řídí samo.
Přesto mě T. ještě naposledy uspává, na nic se neptá, hovoří jen ona a rozsvěcuje mi vnitru světlo. Je bílé, oslňující, nádherné a kolem něj se rozprostírá aura blaženosti, vlévá se mi do těla příjemné teplo, je to štěstí.

Terapie končí.

Střih, skok v čase.

Od té doby uplynulo asi 5 let.
Světlo mi stále funguje. Když mám trable a zavřu oči, "vidím" tmu. Musím vyvinout značné úsilí, abych začala odněkud z nitra křísit malou jiskřičku, ta bliká, zhasíná, znovu se objevuje, je malinká, někdy tak zůstane a někdy se pomalu zvětšuje.
To veliké oslňující světlo, jako tenkrát u T., jsem si vyvolat nikdy sama nedokázala, moje světýlka jsou spíše malá, někdy velikosti žárovky, ale to už je dost úspěch. Přesto mi stačí a vedou mě tmavými kouty života.
Čas od času mě přepadne veliká chuť zavolat T. a říci: "Chtěla bych ještě jednou to krásné světlo."
Vím, že to neudělám, protože teď už musím sama, bez berliček.

  

12 komentářů:

  1. Pozorně přečetl, nepřísluší mi něco do toho přidat.Snad jen přání současných krásných dnů a rád zas zajdu

    OdpovědětVymazat
  2. Těší mě tvoje návštěva, trochu jsem na tebe myslela, když jsem sem dávala tu fotku z vysílání na jedné vysoké kótě :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Fascinující. Díky za sdílení zkušenosti.
    (Já nemám ani s jedním. Ale sklepením se prohrabávám tak nějak průběžně :))

    OdpovědětVymazat
  4. Wu, moje dojmy jsou dojmy naprostého laika. Obdivuji terapeutku, jak perfektně a výstižně dokázala klást otázky.

    OdpovědětVymazat
  5. Teda, tak tomu musela být síla...taky neznám ani jedno osobně..
    A zatím nemám sílu na to se ponořit...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U mě byla na prvním místě zvědavost, až pak nějaká potřeba a kdybych se tam nedostala přes prvotní zájem o synům problémek, asi bych ten první krok neudělala.

      Vymazat
  6. fúúú.....ha! ďakujem za zdieľanie zaujímavej skúsenosti. hm, myslíš, že to ide u každého? u mňa by to asi nešlo. ta hypnóza.

    OdpovědětVymazat
  7. a Báro, úctivý obdiv. prečítala som si aj ten príspevok z roku 2007.....

    OdpovědětVymazat
  8. SV, díky. S hypnózou nevím, zda je pro každého. Já to chtěla, tak jsem spolupracovala. Tzn, že jsem se snažila plnit pokyny T. Jinak jsem nic dalšího aktivně nedělala. Prý jsem i párkrát usnula. O tom nevím :-)))

    OdpovědětVymazat
  9. hm, to ano. je to spolupráci. aj podvedomej.....

    OdpovědětVymazat
  10. kde je ten stan s tyčinkou?

    OdpovědětVymazat
  11. Nelze než vyslovit uznání terapeutce.
    Být jen trochu méně schopná, mohla Vás nadobro zničit.
    Milan

    OdpovědětVymazat