Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

středa 4. července 2012

Přelomové texty II.


Hypnóza


Dostala jsem do mailu pár dotazů, jak vlastně probíhala ta hypnóza  a zda to není něco takového, že by člověk dělal i to, co nechce.
Jasně, známe to z filmů a knížek všichni. Konkrétní příklad nechť si dosadí každý sám, já se s tím setkala naposledy u Douglase Adamse v Holistické detektivní kanceláři Dirka Gentlyho. :-)

Mgr. se nejprve zeptala, jestli hypnózu chci.
"Ano," vždycky jsem to chtěla zkusit, zvědavost byla veliká.
Pak mě usadila na svou kancelářskou židli, trochu jsme ji musely ponastavovat, abych měla nohy pohodlně na zemi a dobře se mi sedělo a nic fyzického mě nerušilo.
Začala klidným tichým hlasem počítat od jedné do dvaceti a dodala, že s každým přibývajícím číslem budu upadat do hlubšího a hlubšího spánku a každé auto, jehož zvuk k nám pronikne z nedaleké hlavní cesty mě bude též uspávat.
Ochotně jsem tu hru hrála, oči zavřené, ale stále jsem měla pocit, že bdím.
Pak už se Mgr. začala bavit s mým podvědomím (nebo s kým vlastně). Nejprve si dohodla formu komunikace a zeptala se ho, jak jí bude odpovídat na otázky ANO. Nic se nedělo a mně to bylo hloupé, že se nic neděje, tak jsem lehce pohnula rukou.
Pak se zeptala, jak jí bude odpovídat NE a já trdlo jsem opět pohnula rukou trochu jinak.
Dostalo se mi vlídného napomenutí, že nemám hýbat rukama, že podvědomí už jí odpovědělo.
Tý jo!
Tak jsem se tedy rozplácla v  židli a ať si ti dva, Mgr. a moje podvědomí, povídají co chtějí, mně je to jedno.
Slyšela jsem různé otázky, na které se vždy dalo odpovědět ano/ne a tak postupně ze mě Mgr. vytahovala různé staré bolístky, navozovala pocity vypořádání, postupovala chronologicky.
Pak mě začala probouzet, to šlo snadno a rychle, bylo to jako probudit se po odpoledním šlofíku.
Bůhví, zda jsem na chvíli i neusnula doopravdy, protože hodiny skočily o 50 minut a já měla dojem, že jsem byla ponořená do spánku maximálně čtvrt hodiny.
Mgr. se ptala, jak se cítím, já se cítila dobře, ale co mě zajímalo úplně nejvíc, bylo to, jak vlastně moje tělo odpovídalo na její otázky.
Nádechy. U ANO hlubokými, u NE jen mělkými, sotva znatelnými nádechy.
Tím skončila první hypnóza a pak jich následovalo ještě několik, vždy s odstraněním nějakých bloků, na kterých jsme se domluvily ještě v bdělém stavu.
Během jedné terapie jsem měla já pocit, že už je hotovo, Mgr. to ještě zkonzultovala s mým podvědomím, jestli i ono si myslí, že už není potřeba nic napravovat a pak mě přivedla do stavu, kdy jsem uvnitř sebe "viděla" krásné bílé světlo, bylo jasné a cítila jsem  ohromný pocit pohody a harmonie. Stejné pocity bych prý měla cítit i tehdy, když se mi něco povede dobře zvládnout.
To s tím světlem pak zkoušela ještě vícekrát, ale už ten pocit nebyl tak jiskřivý a překvapující, ono poprvé je asi opravdu jen jednou.
Pak mě označila za schopnou rvát se s přicházejícími situacemi sama a vypustila mě zpátky do surového světa reality, kde pomocnou ruku nacházíme výhradně na konci svého ramene.
Samozřejmě se slibem, že kdyby něco, mám se ozvat.
Zatím jsem se neozvala, bojuji statečně, jen ty meditace, kdy se mi má zjevit oslňující vševyplňující bílé světlo mi jdou tak na 30 procent. Jednak to trénuji lajdácky a když se do toho dám, maximum, co ze sebe dokážu vytáhnout je taková mrňavá blikající žárovka.
Ale hurá za žárovku, protože předtím tam byla tma.
 


12 komentářů:

  1. To je zajímavé. :-) Já jsem v tomhle docela skeptik. Zajímalo by mne jestli bych se také někam dostal. :-) A co si o mě myslí moje podvědomí. ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. i já jsem byla skeptik. Ale zvědavý skeptik :-). Je to každopádně zajímavé rozlousknout momenty, které ti nějakým způsobem i po letech stále škodí.

      Vymazat
  2. Já bych byl zvědavý, co by o mně moje podvědomí povídalo. Ale nejsem si jistý, že to chci vědět. :)))
    Hypnózu, meditace a podobné techniky určitě nezavrhuji. Ono se fakt dá do té hlavy dostat mnohem hlouběji, když se s tím člověk nepere.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Podvědomí nepřekvapilo, rozhodně se nevyjevilo nic, co bych nevěděla nebo úplně zapomněla, tak to asi není.
      Regrese byla pro mě velmi drsná a surová metoda, kdy jsem si musela znovu a znovu odžívat nepříjemné situace až do stavu, kdy mi to mělo přestat vadit. To jsem nedala.

      Vymazat
  3. Chvála žárovce! :-)

    ...nejspíš budu muset sfouknout prach z té knihy o meditaci, kterou jsem si před třemi roky posunul k posteli :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Meditace mi moc nejde, vždycky usnu :-)

      Vymazat
  4. Dobrovolně usnu kdekoliv. Nejsem si jist, zda by mě uspala Mgr bez fyzického kontaktu. Na hypnózu věřím, ale na sobě to zkoušet nebudu. V mém věku už škoda něco opravovat. Přeji hezký víkend a tady je buřina jako prase.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. konečně mohu odpovědět, byli jsme na cestách. Taková bouřka ve stanu v kempu plném vysokých borovic také nebylo nic moc.
      Zaujala mě tvoje věta, že by tě Mgr. neuspala bez fyzického kontaktu... musela by tě hladit? :-)))

      Vymazat
    2. Šimrat Barunko, šimrat. Na zádech pod pravou lopatkou, třeba

      Vymazat
    3. No jo, labužník :-D Tomu rozumím :-)))

      Vymazat
  5. To je zajímavý!!

    A moc čtivě to popisuješ!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Liško, bavilo mě to, vždycky jsem se k ní těšila. Převládající pocit - zvědavost a chuť zkusit něco nového.
      Ovšem staré zajeté modely chování dokážou pěkně zamávat s terapií. Přijedeš domů, chceš se pustit do práce, ale je to tak neeobvyklé. Zrovna jako u vtipu "Já když dostanu chuť do práce, tak si vždycky lehnu a počkám, až mě přejde."

      Vymazat